Deset důvodů pro monarchii

Otázky, na které chce tento text hledat odpověď, zní: V čem je monarchie lepší či správnější než republika? Může monarchie koexistovat s moderní demokracií jinak než jen jako symbol bez konkrétního politického obsahu a pravomocí? Je myšlenka monarchie vůbec legitimní v současné době, kdy existuje široký konsensus o tom, že správným uspořádáním věcí veřejných je občanská společnost založená na všeobecné rovnosti?

Nejpozději na tomto místě je nutno kategoricky prohlásit: Tato úvaha nemá zpochybňovat demokracii,  občanskou společnost ani rovnost občanů před zákonem, naopak. Moderní monarchie nemá moderní demokracii konkurovat ani ji podkopávat, ale nemá jí být ani neužitečným a z tradice trpěným přívěškem. Ne, má se s ní doplňovat a podporovat ji.

 

Je také vhodné zmínit, že uváděné důvody (snad s částečnou výjimkou posledního) nejsou vázány na konkrétní osobu panovníka, ale na dědičnou monarchii jako takovou. Jednotlivé principy mají obecnou platnost, nezávislou na osobních kvalitách toho kterého monarchy.

 

V čem tedy monarchie překonává republiku?

1. Monarchie poskytuje nezávislou morální autoritu.

2. Monarchie umožňuje státnický dohled nad pravidly demokratické politiky.

3. Monarchie dokáže legitimizovat a chránit kořeny demokracie.

4. Monarchie dává kontinuitu zodpovědnosti.

5. Monarchie přináší dlouhodobou stabilitu.

6. Monarchie nedělí společnost, ale spojuje ji.

7. Monarchie dává prostor pro vytváření skutečných elit.

8. Monarchie je ve shodě s konzervatismem.

9. Monarchie ctí tradice, dokáže je chránit a udržovat.

10. Restaurace monarchie by přinesla nápravu dějinných chyb a omylů.

Ad 1. Nezávislá morální autorita

„Ti, kdo si představují, že pro funkci hlavy státu je politik vhodnější než monarcha, by se možná měli seznámit s více politiky.“

Margaret Thatcherová

 

Volený politik je vždy závislý na vůli svých voličů. Aby získal dostatek hlasů, musí říkat to, co chce jeho elektorát slyšet. Naopak, vůle voličů je závislá na informacích z médií (včetně zdánlivě nezávislých), na nejrůznějších kampaních, na módních vlnách, a tématech, která aktuálně hýbou společností. A to bez ohledu na to, zda se jedná o témata skutečně závažná, nebo ne. Toto vše je možno ovlivnit penězi; ve výsledku tedy nezřídka bývá demokraticky a „z vůle lidu“ zvolen ten kandidát, za nímž stojí nejvíce kapitálu od zjevných i skrytých sponzorů, případně ten, který se dovede lidu nejlépe vlichotit a udělat si nejlepší mediální obraz.

 

Oproti tomu dědičný monarcha se neúčastní žádné společenské soutěže, není závislý na žádných placených kampaních a nepotřebuje se uchylovat k populismu ani k demagogii. Může vždy pravdivě říkat to, co pokládá za správné, a to i v případech, kdy se jedná o nepopulární nebo nepříjemná sdělení.

 

Ad 2. Státnický dohled nad pravidly demokratické politiky

„Republika je dobrá věc, ale politické strany vždy budou hájit v prvé řadě své vlastní zájmy. Kdo ale bude dbát o zájmy státu jako celku?“    

Karel I.

Demokracie je složitý mechanismus. Není a nesmí být diktaturou většiny, nejedná se v ní jen o prostou volební matematiku porovnávání počtů hlasů. I menšinový názor v ní má svoji váhu. Lidská společnost není homogenním tělesem, je zcela přirozené, že se v ní vyskytují různé názory a zájmy. Demokracie by pak měla sloužit jako nástroj k vyvažování těchto zájmů a k hledání kompromisů mezi nimi.

Politické strany vznikaly původně jako spolky zastupující určité zájmové skupiny ve společnosti a prosazující jejich pohledy a cíle. Nejsou a nemohou tedy být nositeli nějaké absolutní politické pravdy, nemohou vystupovat v zájmu státu jako celku. Politikům je tedy často vyčítáno něco, co vlastně není jejich vinou, ale přirozenou vlastností stranického systému – totiž nedostatek státnického nadhledu.

Pokud má demokracie fungovat a nemá se zvrhnout v nikým a ničím neřízenou válku stran proti sobě, musí nad stranickým systémem stát někdo, kdo bude nezaujatě dohlížet na pravidla demokratické soutěže, kdo bude mít vždy na zřeteli zájem státu jako celku, kdo nebude na stranách závislý a jimi ovlivnitelný; někdo, kdo bude hrát roli pomyslné osy vah, na kterých se hledá rovnováha mezi jednotlivými zájmy ve společnosti. Taková svrchovaná autorita musí stát mimo strany a nad stranami, musí být nezávislá a zároveň těsně a osobně spojená se státem jako takovým. Touto autoritou může a měla by být dědičná konstituční monarchie zosobněná panovníkem.

 

Ad 3. Legitimizace a ochrana kořenů demokracie

„Mým hlavním úkolem je ochránit mé národy před jejich politiky.“

František Josef I.

Jednou z největších slabin moderní demokracie je to, že nedokáže legitimizovat sebe sama. Její nedílnou součástí jsou totiž principy, které stojí dokonce i nad základním demokratickým mechanismem, tj. rozhodováním většinou. Jde především o princip lidských práv – tak ani 99 % většina nesmí rozhodnout, že 1% menšina nemá právo na život. Kdyby k tomu došlo, demokracie by přestala být demokracií, ačkoli by k této změně došlo demokratickým postupem.

 

Demokracie pochopitelně disponuje pojistkami a ochrannými prostředky, které podobným excesům brání. Je to typicky ústava a Listina základních práv a svobod. V republikánské demokratické společnosti (kde platí, že zdrojem veškeré moci je lid, potažmo že neexistuje jiná moc než pocházející z lidu) ale žádný z těchto ochranných prostředků nemá absolutní platnost, každý z nich může být demokratickými prostředky, tedy vůlí lidu, změněn. Po určitém konečném počtu kroků tak vždy můžeme dospět do situace, kdy bude demokratickými prostředky zničena sama demokracie. Přičemž historie (a bohužel i současnost) nám dává dostatek příkladů, že takováto obava zdaleka není jen planou hrozbou.

 

Pokud má ve státě existovat moc, která bude bránit samotnou demokracii před jakýmikoliv výkyvy nálad v lidu, pak tato moc musí být na lidu nezávislá. Zároveň by ale měla jednat v zájmu lidu a měla by být dlouhodobě stabilní a neměnná. Takovouto mocí může a měla by být dědičná konstituční monarchie.

Ad 4. Kontinuita zodpovědnosti

„Pro kteroukoli zemi je lepší mít panovníka než voleného prezidenta. Monarchie zajišťuje kontinuitu státu, zatímco premiéři přicházejí a odcházejí. Pro výběr premiéra nebo vládní strany jsou volby zcela v pořádku, nikoli však pro hlavu státu, která by měla být nad stranami.“

George Brown

 

V dědičné monarchii přebírá panovník zemi do správy od svých předků a předává ji svým potomkům. Vůči jedněm i druhým je zodpovědný z toho, jak zemi spravuje, ale i z toho, v jaké čistotě a lesku udržuje své jméno a jméno svého rodu. Oproti tomu volený politik, omezený svým volebním obdobím, v lepším případě může mít poctivý úmysl měnit věci k dobrému, ale nemá jistotu, že za pár let po něm nepřijde jiný, který jeho dílo smete ze stolu a vydá se úplně jiným směrem. V horším případě pak jen využívá svěřeného času, aby urval, co může, než zase o moc přijde. Neúspěch se dá svést na neschopné předchůdce, hořké plody chybných rozhodnutí ponesou ti, kdo post převezmou po něm. Dědičný monarcha, má-li v sobě jen trochu příčetnosti, nic takového udělat nemůže – špiněním předchůdců i následníků by špinil i sám sebe.

 

Ad 5. Dlouhodobá stabilita

„Má zkušenost mi říká, že evropské konstituční monarchie jsou jedněmi z nejstabilnějších demokracií. Je to možná proto, že tam existuje symbolický svorník, reprezentující kontinuitu státnosti.“

Václav Havel

Přístup naznačený v předešlém bodě vede ke stabilitě a brání nerozvážným experimentům a společenským změnám ode zdi ke zdi. Umožňuje uskutečňování dlouhodobých vizí, ne v horizontu let, ale v horizontu generací.

 

Je zcela v pořádku, že společnost je živým organismem, který prochází určitými změnami a oscilacemi. Ty naopak pomáhají udržovat její dynamickou rovnováhu. Není tedy nic špatného na tom, když se například u vlády i v opozici střídají pravicové strany s levicovými.

Existuje nicméně celá řada témat, která by stabilní stát měl mít nezpochybnitelně určena v dlouhém výhledu do budoucnosti, nikoliv měnit je po jednom či dvou volebních obdobích podle aktuálních nálad voličstva. Nelze se každých pár let znovu a znovu rozhodovat, „kde domov můj“, tedy jestli se chceme orientovat na Západ, nebo na Východ. Stejně tak by měla existovat jasná a dlouhodobá koncepce v takových záležitostech, jako je budování dopravní infrastruktury, strategických odvětví průmyslu, těžba surovin, ochrana životního prostředí, důchodový systém atd. atd.

Pro zajištění takovéto dlouhodobé stability je třeba činitel, který bude stát nad volbami i nad vládami, činitel s již zmíněnou kontinuitou zodpovědnosti. Takovým činitelem je dědičný monarcha.

 

Ad 6. Spojování společnosti

„Více lidí nemůže řídit loď jedním směrem, pokud se nějakým způsobem nespojí dohromady. Tedy, těchto několik musí být sjednoceno, aby jednali jako jeden. Proto jeden člověk vládne lépe než několik, kteří usilují být jedním.”

Sv. Tomáš Akvinský

 

Jakékoliv svobodné volby budou vždy rozdělovat společnost. To samo o sobě není špatné, naopak; je to odrazem prosté skutečnosti, že ve společnosti existují různé zájmové skupiny a názorové proudy. Aby však byl stát funkční a mohl být občanům vlastí a domovem, měl by přispívat k tomu, aby nad vší diverzitou existovala jednota, aby všechny občany státu bez rozdílu něco spojovalo.

 

Tuto roli by ve státě měla plnit především jeho hlava. Prezident však již svojí volbou občany rozděluje, a pokud je volen v dvoukolové přímé volbě, kde se ve druhém kole utkávají dva kandidáti, pak je toto rozdělení naprosto zákonité. Záleží pak na osobě prezidenta, jestli se bude snažit vzniklou trhlinu zacelovat, či naopak prohlubovat, ale trhlina ve společnosti bude v každém případě přítomna. Oproti tomu dědičná monarchie představuje jednotící a zastřešující prvek pro všechny občany státu, bez zbytečného štěpení a zasévání semínek svárů.

Ad 7. Vytváření skutečných elit

„Nic si nezaslouží větší opovržení než republika. Ti nejsilnější se chtějí prosadit na úkor sobě rovných – a odtud to sobectví, nízká zášť a ubohé intriky!“

Klemens Václav Metternich

 

Je-li primárním úkolem hlavy státu v moderní době a mimo období krizí především reprezentativní a ceremoniální vystupování, pak v tomto je jednoznačně ve výhodě člověk, který byl k této roli veden od dětství, v odpovídajícím prostředí a v odpovídající rodinné tradici.

Mohlo by se zdát, že se neslučuje s principy občanské společnosti, aby jednotlivec zastupoval (byť i formálně) celý stát. Není tomu ale tak, naopak. Pokud si pod pojmem „zastupování státu“ spíše než moc představíme odpovědnost, pak je její konečné soustředění (pochopitelně s plným zachováním subsidiarity) do jedněch rukou naprosto logické. Zkušenost nás totiž učí, že mezi čím více osob je odpovědnost za určitou věc rozložena, tím je abstraktnější a iluzornější.

Vědomí společenské odpovědnosti je vlastní elitám, ba více – je tím, co odlišuje elity od pseudoelit. Žádná lidská společnost nebude nikdy zcela beztřídní a bezvrstevná; pokud se k tomu budeme snažit směřovat, dosáhneme jediného – když se zbavíme elit, jejich místo zaplní pseudoelity. Což se, bohužel, v našem státě do značné míry stalo.

Skutečné společenské elity jsou vybaveny zodpovědností, nadhledem, vzdělaností, důstojností, slušností, autoritou a vědomím morálního závazku. I pokud společnost přímo neřídí, měl by být přinejmenším slyšet jejich hlas. Mimo jiné i proto, že na rozdíl od lidu jako celku jsou schopny uvažovat v širších souvislostech a v dlouhodobějším kontextu, dohlédnout dále než za první roh.

Vytvořit takové elity není možno za jednu generaci, protože důležitá je už výchova v dětství, prostředí, ve kterém člověk vyrůstá. Ne nadarmo říkají Angličané, že vychovat gentlemana trvá dvě generace, vychovat dámu pět. Neznamená to, že výjimečný jedinec se z nepříznivého sociálního prostředí nemůže vlastní pílí do pozice elit vypracovat, neznamená to ani, že každý jedinec vychovávaný v příznivém prostředí se stane elitou. Každopádně je ale žádoucí, aby vrstva skutečných elit takto napříč generacemi udržovala sama sebe a nadále se rozvíjela. Aby bylo podporováno udržování rodinných tradic a závazků. A to nejen v nejvyšších patrech společnosti, ale například i v drobných rodinných firmách.

Dědičná monarchie je ideálním vzorem a příkladem pro takovéto předávání morálního závazku z generace na generaci a pěstování skutečné elity státu.

 

Ad 8. Konzervatismus

„Kdyby si Spojenci u mírového stolu ve Versailles nepředstavovali, že odstranění dynastií se staletou historií je ukázka pokroku, a místo toho dovolili Hohenzollernům, Wittelsbachům a Habsburkům vrátit se na své trůny, nebyl by žádný Hitler.“

Winston Churchill

 

Konzervatismus je spolu s liberalismem a socialismem jedním ze tří hlavních proudů politického myšlení. Při tradičním bipolárním dělení politické scény na levici a pravici bývá často poněkud přehlížen, snad i proto, že nenabízí žádné velkolepé vize zářné budoucnosti, žádná zvučná hesla, žádné univerzální návody, jak snadno a rychle dosáhnout všeobecného blaha ve společnosti.

Nabízí však něco jiného – střízlivý a realistický výhled do budoucnosti a velkou míru jistoty, že zítra nebude hůře než dnes. Nebrání se pokroku, nehlásá návrat do jeskyní či na stromy. Říká však, že pokroku má být dosahováno uvážlivě, postupnými kroky; evolucí, nikoliv revolucí. Lidská společnost je nesmírně složitý mechanismus vyvíjející se po tisíce let – bylo by krajně troufalé tvrdit, že její problémy mohou být vyřešeny naráz zásahem nějakých ideologů či sociálních inženýrů.

Změny by neměly být ospravedlňovány nutností pokroku jako takového, to je argumentace kruhem. Pro každou změnu by měl existovat nějaký důvod. A mělo by nejprve být posouzeno, jestli se jedná skutečně o změnu k lepšímu, jaká je v tomto ohledu pravděpodobnost případného omylu a jaké by byly jeho následky, kdo by za takový omyl nesl odpovědnost a co by obnášel návrat zpět do původního stavu; dále pak také to, jestli se jedná o změnu koncepční, systémovou a dlouhodobě udržitelnou a jestli by stejného nebo lepšího výsledku nebylo možno dosáhnout i jiným způsobem. Pokud na tyto otázky není možno dát uspokojivou odpověď, pak je lépe zachovat současný stav.

Monarchie je konzervativní zřízení, a i proto nabízí společnosti stabilitu. A z druhé strany – podíváme-li se konzervativní optikou na přechod od monarchie k republice, shledáme, že tuto změnu nelze označit za krok k lepšímu, naopak. Proto je vhodný a žádoucí návrat do původního stavu.

 

Ad 9. Tradice, jejich ochrana a udržování

„Lidé, kteří se nikdy neohlížejí zpět, ke svým předkům, nebudou brát ohled ani na své potomky.“

Edmund Burke 

 

V dnešním čase se často mluví o národních i státních tradicích, o potřebě jejich udržování a ochrany. Toto téma je nezřídka zneužíváno i populisty; na druhou stranu je však nutno objektivně přiznat, že sama moderní doba přinášející neustále změny a zrychlující se životní tempo nám dává na mnohé ze starých tradic zapomínat.

Otázka, které se zde nevyhneme, zní – co jsou to vlastně ty tradice, které máme chránit? Lze je nějak objektivně vymezit, nebo se spokojíme s tím, že si pod tímto pojmem velmi pravděpodobně každý představí něco jiného?

Nezpochybnitelnou tradicí naší země je tisíc let kontinuity monarchie. Na tuto základní linii navazuje celá řada dalších tradic dotvářejících společně obsah pojmu české státnosti. Krom toho, sama podstata dědičné monarchie ji předurčuje do role strážkyně, ochránkyně a podporovatelky všemožných tradic nejen na státní úrovni, ale i na úrovních nižších – tradic národních, regionálních, obecních atd.

 

Ad 10. Náprava dějinných omylů

„Musím každou myšlenku o republice již napřed odhodlaně i důrazně zamítati. Pomyslete si říši Rakouskou rozdělenou na množství republik a republiček, jaký to milý základ k universální ruské monarchii!“

František Palacký

 

Renomé monarchie jako státního zřízení, stejně jako renomé historie monarchie v zemích Koruny české, u nás za posledních sto let značně utrpělo líčením dějin nejprve z pohledu republikánského, později komunistického. Je zcela mimo možnosti tohoto textu snažit se očistit všechny stíny a skvrny, které se takto na obrazu monarchie ocitly. Proto jen stručně:

Dějiny české státnosti jsou tisícem let dějin monarchie. Následnictví bylo po celou dobu (vyjma krátkých epizod nedynastických panovníků) předáváno v nepřerušené linii legitimním dědicům. Tak i posledním Habsburkům kolovala (a koluje) v žilách krev přemyslovských knížat a králů. Ostatně, dělit dynastie na domácí a cizí je značně pomýlené, královské rodiny i dvory byly vždy kosmopolitní, i matkami Přemyslovců byly dcery vládnoucích rodů z mnoha zemí Evropy a na jejich dvorech zněla kromě češtiny běžně i němčina, latina a další jazyky.

Tedy ani Habsburkové nebyli uchvatitelé, vládli právem legitimních potomků a dědiců. Jejich říše nebyla žádnou tyranií, ale standardním evropským státem své doby. Národy své říše nijak programově neutiskovali, nejprve jednoduše proto, že až do sklonku 18. století pojetí národa v dnešním smyslu neexistovalo, později proto, že přinejmenším po kulturní stránce emancipaci a obrození svých národů tolerovali a do značné míry i podporovali. Hořkou ironií dějin je, že označení „žalář národů“ si Habsburská říše vysloužila tím, že na rozdíl od jiných velkých říší své doby tvrdě neusilovala o centralizaci a jednotlivé národy nechala žít pospolu pod jednou střechou.

Před I. sv. válkou neměla myšlenka rozbití monarchie žádnou masovou podporu, žádána byla jen federalizace. K zániku říše mohlo dojít jen na základě všeobecné únavy a rozladění z války a ohlasů ruské revoluce. Dějiny ukazují, že v takovéto situaci je možno strhnout lid téměř k čemukoliv. Odpor proti monarchii a její zánik organizovala nikým nevolená Československá národní rada. Nová republika byla postavena na divoké kombinaci státotvorných principů – v české části lpěla na územní integritě v historických hranicích a zcela ignorovala národnostní hledisko, ve slovenské naopak ignorovala tisíciletou integritu Koruny uherské a urvala z ní část území na základě hlediska národního, navíc aplikovaného velmi volně, takže hranice se ocitly hluboko v maďarském etnickém prostoru. Části území pak byly připojeny bez jakéhokoliv pokusu o legitimizaci, prostě proto, že si to RČS ze strategických či ekonomických důvodů přála. To vše bylo posvěceno smlouvami s vítěznými velmocemi. Není přitom třeba velké fantazie, abychom si domysleli, k jak tragickým důsledkům by vedlo uznání názoru, že konečnou instancí stojící nad všemi ostatními státotvornými principy je rozhodnutí vítězů válek.

RČS byla sice nepochybně na svoji dobu pokrokovým státem, ale nesla si s sebou své vlastní vnitřní problémy. Nebyla o nic menším „žalářem národů“ než stará monarchie. „Národ československý“, který byl kvůli ospravedlnění vzniku státu uměle vytvořen, nikdy neexistoval. A kromě Čechů žádný jiný ze zúčastněných národů o existenci takovéhoto státního útvaru nestál. Z tohoto pohledu lze tedy těžko vyčítat ostatním národům věrolomnost ani není co se divit tomu, že po dvaceti letech RČS zanikla přesně tak, jak vznikla – narušením historické územní integrity, uplatněním teorie o právu národů na sebeurčení a rozhodnutím velmocí od stolu.

Rozbití monarchie se ukázalo být tragickým omylem i z hlediska dalšího vývoje dějin. Jednotná říše dokázala být silným suverénním hráčem stabilizujícím klíčový středoevropský prostor, kde se střetávají zájmy německé, ruské a v minulosti i turecké. Mozaika drobných nástupnických států nic takového dokázat nemohla, místo toho se stala jen šachovnicí pro hru velmocí. Představa jakékoliv neutrality či ničím neomezené suverenity v tomto výbušném prostoru je naprosto naivní. České země byly po celou dobu svých dějin vždy spojeny s vyšším (nad)státním celkem nebo se silnějším hráčem – v samých počátcích s Velkou Moravou, poté se Svatou říší římskou, pak s Habsburskou monarchií, následně se spolehly na spojenectví s Francií, byly okupovány Německem, připojeny do sovětské sféry vlivu a dnes zakotvily ve strukturách EU a NATO.

Konečně je vhodné v této souvislosti zmínit osobu posledního panujícího českého krále a rakousko-uherského císaře. Karel I. byl vzorný panovník, obratný politik a moudrý státník, ale především mimořádně čestný, nesobecký a svému poslání oddaný muž; pokud by mu bylo dáno ujmout se vlády v příznivějších časech, pravděpodobně bychom jej řadili k největším vládcům našich dějin. Namísto toho byl svržen (jeho poslední starostí coby panovníka bylo, aby se převrat odehrál bez zbytečného násilí) a opuštěn a zavržen zemřel v bídě ve vyhnanství o necelé čtyři roky později.

Máme-li se vyrovnat se stíny své minulosti a přiznat chyby, které se staly, pak zánik říše, svržení monarchie a všechny související okolnosti i dějinné následky dávají k přiznávání chyb i jejich napravování příležitostí více než dost.

 

Namísto závěru aneb Co důvodem pro monarchii není

Lze se setkat s tím, že důvodem přání restaurace monarchie je u někoho nespokojenost se současným fungováním demokratické politiky, volání po panovníkovi, který by ve věcech veřejných „udělal pořádek“.

Takové uvažování je nejen pomýlené, ale i potenciálně nebezpečné. Volání po silném vůdci a vládě pevné ruky je nezbytným průvodcem každé krize demokracie, ať už je důvodem této krize skutečné vnější či vnitřní ohrožení, nebo (jako dnes) spíše jen únava z všedního společenského a politického dění a opakovaného narážení na negativní jevy demokracii provázející. Představa monarchy řešícího za svůj lid všechny problémy a starosti je jen odlišnou, aristokratickou verzí jiné představy, představy lidového Vůdce slibujícího pod vlajkou nejrůznějších ideologií svému lidu totéž; a s vidinou světlých zítřků k tomu. Není snad třeba zdůrazňovat, že dějiny nám poskytují dostatek poučení, k čemu instalace takového Vůdce do čela státu vede. Ne – pokud nám bude někdy znovu vládnout monarcha, jistojistě se nebude jednat o žádnou inkarnaci svatého Václava ani lidového krále Ječmínka (dle toho, která představa je komu bližší), za jehož panování by zavládl všeobecný blahobyt a spravedlnost a všechny negativní společenské jevy by rázem zmizely jako mávnutím kouzelného proutku. Nikoliv, každý z nás nese zodpovědnost sám za sebe i za společnost, jejíž je součástí, a tuto zodpovědnost nelze přenášet na žádného sebeosvícenějšího diktátora. Stát ani jeho panovník tu není od toho, aby řešil všední problémy obyčejných lidí, ale od toho, aby vytvořil bezpečné a stabilní prostředí, v němž si obyčejní lidé budou moci své problémy řešit sami.

MUDr. Marek Horák

 

 

xxx

 

Možná pod stejným dojmem – jsem si však začal pokládat i jiné, neméně fundamentální otázky. Moderní monarchie má stát, či musí stát – stejně jako republika – na demokratických základech. Hans Adam II., vládnoucí kníže v Lichtenštejnsku, to ve své známé knize Stát ve třetím tisíciletí tvrdí po zkušenostech zcela jednoznačně.

Demokracie je také ostatně termín, který se v textu dr. Horáka objevuje velice často. Proto mě vyprovokoval k tomuto zamyšlení, i k otázkám:

– není naše demokracie přece jen více jako než skutečná?

– jsou v naší společnosti skutečně naplněny podmiňující principy demokracie?

–  není to opravdu jen Potěmkinova vesnice?

– a pokud nám demokracie příliš nefunguje v republice, co nás opravňuje doufat, že v monarchii by tomu bylo jinak?

– je naše společnost vůbec schopna tak zásadní regenerace ? 

 .....a podobně. 

 

Moje zamyšlení je jistě jen jedním z možných pohledů.

Jiří S. Pospíšil

Sdružení monarchistů Brno