Gutten Tag, sousedi a přátelé!

GUTTEN TAG, SOUSEDI A PŘÁTELÉ!

Úvodem

V posledních dnech a týdnech, zřejmě pod vlivem událostí na Ukrajině, došlo k výraznému zvýšení frekvence diplomatických a politických vztahů mezi středoevropskými zeměmi včetně setkání na nejvyšší úrovni. Aktivní roli v tom sehrál i náš současný stát a jeho představitelé. Nemalou roli v tom hraje vztah mezi námi a sousedním Německem a Rakouskem.

Je na místě si aktuálně připomenout, jak se v souhrnu vyvíjely tyto vztahy v minulosti A to jak v tom dobrém, tak v tom špatném. Ve svém spojení to vždy ovlivnilo klima v bližším i širším okruhu působnosti zainteresovaných sousedících států. Z dobré rámcové orientace v historických událostech tohoto druhu lze dnes vyvodit i správnější pochopení současných potřeb. Státníci a politici v tom obvykle mívají poměrně jasno, ale je potřeba, aby se v těch složitostech dokázala orientovat i co nejširší veřejnost.

1. Vztahy s germánskými státy a národy za Sámovy říše a Velkomoravské říše

Od 5. století se na území dnešních našich korunních zemí začaly usazovat nesjednocené slovanské kmeny, které dříve zde usedlé Germány začaly buď  vytlačovat, nebo se s nimi kulturně a civilizačně mísit a sžívat. Až v 7. století údajný francký kupec Sámo (? 623–? 659) tyto kmeny sjednotil do té míry, že  se mohly zbavit nadvlády turkotatatrských Avarů a následně odrazit i nájezd germánských Franků krále Dagoberta. Po Sámově smrti se jeho říše opět rozpadla na jednotlivé kmenové svazy, protože jmenovaný vládce neměl stejně schopného následníka. Bohužel stále chybí dostatek pramenných informací, co se na tomto území dělo téměř celá dvě následná století.

Až ve století 9. vznikl nový slovanský státní útvar, opět s jádrem na Moravě, známý jako Velkomoravská říše, jejíž dějiny lze obecně vymezit léty 830 až 907. Jednotliví panovníci z rodu Mojmírovců museli politicky i vojensky řešit vztahy s mocným západním sousedem, tedy Východofranskou říší. Obdobné problémy byly i náplní slovanských kmenů usedlých v české kotlině, které se tím zabývaly buď samostatně, nebo v součinnosti s Velkou Moravou. Pozitivním rysem všech typů vztahů s germánskými Franky bylo jak urychlení christianizace našeho území, tak další posun v civilizačně-kulturním sblížení zdejších slovanských a germánských sousedů. Naopak za negativní rys těchto vazeb lze považovat fakt, že francké výboje zejména na Moravu tuto oslabily do té míry, že nebyla plně schopna odolávat nájezdům nových východních dobyvatelů – Maďarů. I díky tomu Velká Morava jako státní útvar zanikla, ale už se souběžně tvořily základy budoucího českého přemyslovského státu. Aby se během následného století prosadili Přemyslovci i na Moravě, bylo nutno přistoupit na lenní vztah vůči vládcům sousední germánské říše. Tam je nutno hledat kořeny domnění Němců, že mohou vůči Čechům, Moravanům a Slezanům zaujímat nadřazený postoj.

2. Vývoj našich vztahů s germánskými sousedy od 11. století do roku 1526

Za přemyslovských knížat a králů, tedy do roku 1306, prošly naše historické země sice složitým, nicméně kulturně-civilizačně na Západ orientovaným vývojem, který museli vesměs němečtí římští císařové a králové akceptovat a respektovat. Až do vlády Přemysla I. Otakara (zejména období 1197–1230) byli Přemyslovci převážně knížaty. Nedědičný titul králů získali jen dva naši panovníci, a to Vratislav II. (jako král I. – 1085–1092) od císaře Jindřicha IV. a Vladislav II. (jako král I. – 1158–1172) od císaře Fridricha I. Barbarossy. Oba za vojenskou pomoc. V návaznosti na 2. případ na tom neprodělala ani Morava. Jako významná historická země se stala markrabstvím (1182), tudíž přímým císařským lénem. Přemysl I. Otakar zřejmě získal dědičný královský titul již před vydáním Zlaté bully sicilské 1212, když plně využil dynastických sporů o císařský trůn. Český král se tak stal nejvýznamnějším světským volitelem římského krále, tedy říšským kurfiřtem. Za vlády jeho syna Václava I.(1230–1253) se vztahy se sousedními, německy mluvícími zeměmi ještě prohloubily, díky rozsáhlé kolonizační politice ve městech i na venkově. Až do vraždy krále Václava III. (1305–1306) v Olomouci 4. 8. 1306 bylo v tomto směru s větší či menší intenzitou pokračováno a mísení germánsko-slovanské kultury pokračovalo dál. 

Vlády Rudolfa I. Habsburského (1306–1307) a Jindřicha Korutanského (1307–1310) byly sice velmi krátké, nicméně i ony podávají svou existencí důkaz o historickém propojení našich zemí, tentokrát se sousedním Rakouskem. Řemeslníci, kupci, vojáci a další profese byli pro sousedící země příkladem přinejmenším profesní dvojjazyčnosti. Chrámy i hrady spojoval společný architektonický základ. Městská práva, ale i móda v odívání, kuchyně a podobně se stále více sbližovaly. Za Lucemburků (1310–1437) tento trend pokračoval. Je třeba mít na zřeteli, že jak Německo, tak Rakousko bylo na rozdíl od našich zemí mnohem více rozdrobeno na různá vévodství a knížectví, která mnohdy spojoval jen jazyk nebo příbuzné tradice. České království i při respektování specifik Moravy mohlo tedy vystupovat vůči sousedům mnohem autoritativněji, což se projevilo například v tom, že jak již král Přemysl II. Otakar Přemyslovec, tak Karel IV. Lucemburský byli nejdříve moravskými markrabaty a žádný z nich nemohl dosáhnout říšského trůnu, díky své reálné moci, pokud už byl králem českým.

Husitská rebelie (1419–1434), vláda Albrechta Rakouského (1437–1439), Ladislava Pohrobka, ani vlády Jiříka z Poděbrad (1458–1471), či Matyáše Korvína (1469–1490) naší zemi příliš neprospěly. Husitstvím Čechy utrpěly na celoevropském renomé tak, že punc nespolehlivosti na nich ulpívá dodnes a částečně, naštěstí jen v širším evropském kontextu, se s tím svezla i Morava. Jagellonci, v Čechách od roku 1471, na Moravě po roce 1490, nebyli příliš silnými panovníky, neměli u nás trvalé sídlo a jejich slabá vláda ohrožovala i ekonomické vztahy se sousedy.

3. Sousedské vztahy za vlády Habsburků v letech 1526–1918

To bylo období, ve kterém se naše země opět začlenila plně do kulturně-civilizačního středoevropského prostoru. Díky nové panovnické dynastii postupně vyčpěla z povědomí našich blízkých sousedů pachuť husitství, i když Češi si ono nevábné aroma alespoň částečně pěstovali dále. Morava i díky hlubší katolizaci těmito neduhy historické nepoučitelnosti trpěla mnohem méně a ke svému prospěchu. V důsledcích stavovských rebelií v roce 1547 a letech 1618–1621 obstála mnohem lépe než Čechy a tím i s daleko menšími škodami na majetku i pověsti. Stranou stála i v letech 1741–1742, kdy si část českých stavů zvolila panovníkem bavorského kurfiřta Karla Albrechta. Vzniklo z toho vzájemné česko-rakouské znechucení, trvající až do roku 1918.

Zatímco v roce 1848 Praha „revolučně bouřila“ podobně jako Vídeň, byla to moravská zemská pevnost Olomouc, která vzala pod svá ochranná křídla nejen císaře a krále Ferdinanda V. (1835–1848), ale i nově nastupujícího Františka Josefa I. (1848–1916). Tím že v moravských městech žila četná německy mluvící skupina obyvatel a fakt, že z Moravy do Rakous bylo mnohem blíže než z Čech, tak dopady národnostních třenic mezi německy a česky mluvícími živly zde byly mnohem mírnější. Tím pádem se Moravané sice nevymezovali jako národ, ale vnímali sami sebe jako obyvatele země daného jména. Češi naopak až šovinisticky zdůrazňovali, že kdo mluví česky, je Čech a basta. Císař a král František Josef I. v sobě nedokázal překonat nechuť vůči Čechům a odkládal pražskou korunovaci. Jeho nástupce Karel I. (1916–1918) o ní uvažoval naprosto seriozně. Bez předpojatosti též pomýšlel na federalizaci historických zemí a národů monarchie, ale už to nedokázal stihnout.

4. Komplikace i urovnání vzájemných vztahů od roku 1918 dodnes

I když 1. Československá republika měla pramalý podíl na porážce Německa v 1. světové válce, ráda vnímala realizaci Versailleských smluv jako jedna z vítězných dohodových mocností, což se negativně projevovalo vůči německy mluvícím občanům v českém pohraničí. S Rakouskem však díky společnému skoncování s c. k. mocnářstvím byly vztahy o poznání teplejší. K postupnému vyhrocování mezistátních vztahů včetně vztahů národnostních v pohraničních oblastech s Německem začalo docházet po nástupu Hitlera k moci v roce 1933. Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 se napětí rozšířilo i na Moravu. Vzájemnou nelásku prohloubil už „Mnichov“ a následně pak šestiletá okupace v Protektorátu Čechy a Morava od března 1939 do května 1945. Oběti bojů s německým  nacismem ze strany Čechů, Moravanů a Slezanů sice nedosáhly ani půl milionu, ale přesto oněch šest let poroby i následný komplikovaný odsun Němců po válce vyryly hlubokou dělící brázdu ve vzájemných vztazích. Ta se bude jen těžko překonávat, dokud budou žít pamětníci těchto událostí.

Plným spadnutím Československa do sféry sovětského vlivu po únoru 1948 se vzájemné špatné sousedské vztahy ještě vyhrotily. Na hranicích s NSR a Rakouskem vyrostla „železná opona“, znemožňující politické, hospodářské i běžné občanské kontakty. Určitou paradoxní úlevu přinesl vznik NDR, ale ani s ní nebyl běžný sousedský kontakt zcela bez zábran. Přesto však alespoň tímto směrem určité zklidnění národnostních vztahů nastalo. Teprve když ve všech středoevropských zemích padly prosovětské totalitní systémy, garantované též samotným rozpadem SSSR, bylo možné přistoupit k postupné normalizaci vzájemných sousedských vztahů.

Závěrem

Ke každé z uvedených čtyř vývojových etap vzájemných sousedských vztahů našich korunních zemí s historickými zeměmi Rakouska a Německa by se dala uvést celá řada podpůrných i odmítavých příkladů. Zřejmé však je, že civilizačně, kulturně a historicky do uvedeného regionu patříme, byli jsme jím ovlivňováni a také jsme ho ovlivňovali. Je fantastické, že si dnes bez problémů můžeme zajet téměř kamkoli k našim západním sousedům, a když už neumíme německy, domluvíme se buď anglicky, nebo často i naší mateřštinou. Domov tam našlo mnoho našich politických exulantů.

Máme-li působit jako dobrý a rovnocenný partner eurounionisticky, pak musíme začít s urovnáním vztahů s našimi sousedy. Ono ani to zpolitizované členství v NATO a EU není  tak podstatné, pokud bude fungovat obecná veřejná vzájemná důvěra a pochopení, že pokud nebudem jednotní, opět k nám mohou vtrhnout různé hordy Hunů, Avarů, Staromaďarů a Tatarů z Východu, či potomci různých osadníků odjinud ze zámoří. V konečném důsledku by to pro naši specifickou společnou kulturu, s hlubokými společnými historickými kořeny a civilizací, vyšlo nastejno…

Zpracoval:

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů Brno