Král mnohého lidu

Ani dnes není sporu o tom, že český král Jiří z Kunštátu a Poděbrad (duben 1420–22. 3. 1471) byl jedním z našich nejproblematičtěji hodnocených panovníků. Žil a panoval v období, které v našich dějinách rovněž patří k nejsložitějším, tedy v podstatě v prostředních dvou čtvrtinách 15. století. Nepocházel z žádné panovnické dynastie, ale za starobylého moravského rodu pánů z Kunštátu, kteří se zakoupili i v Čechách, a tak se psal i z Poděbrad.

Už jeho narození je obestřeno mnoha nejasnostmi. S jistotou lze určit pouze jeho otce Viktorina z Kunštátu. Jméno matky je nejisté, a proto ho někteří jeho doboví protivníci označovali za bastarda, tedy levobočka. Vcelku jistý je měsíc duben, ale nikoli den jeho narození a otazník visí i nad místem, kde spatřil světlo tohoto světa. O toto privilegium se přou Kunštát, hrad Bouzov i samotné Poděbrady. Někdy jsou udávána ještě další místa na Moravě i v Čechách.

Také mu bylo a je vytýkáno pouze základní vzdělání. Latinu neovládal, s němčinou měl nemalé potíže. Ale ruku na srdce. Cožpak doba jeho žákovských a případně studentských let v našich zemích přála vzdělání? V plném běhu byly husitské války, plné plundrování, násilí a dalších zlořádů, kdy nesporně vysoce inteligentní mladík byl zaměstnáván vším možným jiným než péčí o svůj vzdělanostní růst. Údajně již jako čtrnáctiletý se účastnil v roce 1434 památné bitvy u Lipan, na straně vítězné koalice umírněných kališníků a domácích katolíků. Vojenskou průpravu měl tedy dobově nejlepší možnou a díky intelektu pronikal i do praktik politických. Čeho se mu nedostávalo z knih v teorii, to mu praxí vynahradil sám život. Díky otci patřil ke kališnické, tedy husitské šlechtě. Své víry pod obojí se nikdy nezřekl, ale nebyl žádným radikálem, neschopným přizpůsobit se politické realitě nezbytné spolupráce i s katolickou částí společnosti. Té však byla většinou tato tolerance cizí, přestože ji země vysílená husitstvím nezbytně potřebovala.

Tato společenskými potřebami motivovaná tolerance se projevila i v jeho soukromém životě. Jeho první chotí byla Kunhuta ze Šternberka. Přes ni se tedy spříznil s mocným, převážně katolickým, česko-moravským rodem. Měl s ní syny Bočka, Viktorina a Jindřicha staršího. Jeho druhá choť Johana z Rožmitálu, pocházela z katolického rodu. S ní měl syna Jindřicha mladšího, který však mezi vzdělanci dané doby proslul jako Hynek.

Jiříkova vcelku strmá politická kariéra začala zřejmě v roce 1444 tím, že se jako čtyřiadvacetiletý stal hlavou kališnické šlechty. Dobytím Prahy roku 1448

učinil krok k tomu, aby v centru politického dění byl brán v politický potaz. Roku 1452 je kališníky i katolíky uznán za zemského správce, za nezletilého krále Ladislava Pohrobka (1440–1457). Následujícího roku se s mladým králem setkal ve Vídni a stal se v Českém království i jeho poručníkem. Mladý královský sirotek ho dokonce nazýval otcem. Dne 23. 2. 1457 však mladý panovník podlehl leukémii. Nemoci tehdy neznámé a s řadou příznaků, opravňujících k podezření, že byl otráven. Největší prospěch z této tragedie měl právě správce Jiří z Poděbrad, protože jeho si 2. 3. 1458 zvolili kališníci i katolíci svým králem.

To také vedlo tehdy a na dlouhou dobu k domněnkám, že Jiřík nechal svého chráněnce zavraždit. Leukémie jako důkaz Jiřího neviny byla potvrzena až antropologickými výzkumy králových ostatků ve 2. polovině 20. století.

Ve stejném roce 1458, kdy se Jiří z Kunštátu a Poděbrad stal českým králem, vstoupil v Římě na papežský stolec vzdělaný kardinál Aeneas Silvius Piccolomini (1458–1464) pod pontifikačním jménem Pius II. Tímto rokem též nový český král vstupuje na evropskou politickou scénu mnohem zřetelněji.

Prozíravě se obával, že Turci po dobytí Cařihradu roku 1453 budou pokračovat v expanzi západním směrem. Usiloval tedy o spojenectví křesťanských panovníků Evropy a již roku 1464 vypravil poselstvo k francouzskému králi Ludvíku IX. Bez valného úspěchu. O rok později a se stejným výsledkem se do západní Evropy vydalo další poselstvo, vedené Zdeňkem Lvem z Rožmitálu. Vcelku rozumný císař Fridrich III. Habsburský (1415–1493) vydal poselstvu průvodní list. Mise vedla přes dnešní Německo do Belgie, Anglie, Francie, Španělska, Portugalska a Itálie. Všude proklamovala snahu českého krále vytvořit koalici křesťanských evropských panovníků proti Turkům. Avšak vnitřní rozpory v Anglii i další sousedské rozbroje v jiných zemích vedly k tomu, že jejich vládci nepovažovali turecké nebezpečí a tím i českou iniciativu za akutně aktuální, což se v následných třech staletích mělo vymstít především habsburským císařům. Král Jiří zřejmě udělal chybu, že ke koalici nepřizval i papeže.

Negativní postoj papeže Pia II. k Českému království měl za následek vznik Jednoty zelenohorské, tedy katolického panstva, vedeného Zdeňkem ze Šternberka proti králi. Roku 1466 nový papež Pavel II. (1464–1471) našeho krále exkomunikoval. Vyznělo to sice formálně, ale do čela politických a vojenských akcí vůči našim zemím se postavil radikální katolík, uherský král Matyáš Korvín (1440–1490), bývalý zeť Jiřího z Poděbrad. Pavlovi II. vůbec nevadilo, že tento jeho exponent má ještě méně urozený původ než Jiří z Poděbrad. Korvínovi předkové ještě počátkem 15. století patřili k měšťanstvu.

Od roku 1467 se válka s papežem, Korvínem a domácími katolíky rozhořela naplno. Proti králi Jiřímu vystupovala odbojně též převážně katolická Morava, Slezsko a obě Lužice. Dne 25. února 1469 došlo k tzv. bitvě u Vilémova, nedaleko Čáslavi. Na 10 000 divokých uherských jezdců cestou na Prahu plenilo a vraždilo. Jiřík  se svými 12 000 jezdci, pěšáky a značným počtem bojových vozů provedl několik zásadních manévrů tak, že Uhry obklíčil a odřízl jim všechny ústupové cesty. Za této situace chytrý, až prohnaný královský oportunista Matyáš Korvín otevřenou bitvu neriskoval a přistoupil na jednání (viz známý Alšův obraz setkání obou panovníků). Křivopřísežně se zavázal k ukončení nepřátelství, ale ještě  v květnu téhož roku se nechal v Olomouci zvolit dalším českým králem. Nepřátelství pak tudíž pokračovalo dál, ale už bez přímého střetu. Král Jiří stále více churavěl, ztloustl tak, že  téměř nemohl chodit, a Korvín už si na další větší tažení do Čech netroufal.

Realistický Jiří z Poděbrad sám odmítl jako svého nástupce některého ze svých synů, protože by domácí války a vnější intervence pokračovaly dál. Nabídl tedy kandidaturu synovi polského krále Vladislavovi II. Jagellonskému (1456–1516), umírněnému a ne zrovna rozhodnému katolíkovi. Když český král Jiří z Kunštátu a Poděbrad dne 22. 3. 1471 zemřel, stal se tedy Vladislav II. českým králem. Stejný titul však měl i Matyáš Korvín a podržel si ho až do své smrti roku 1490. První z nich tak vcelku nerušeně panoval v Čechách, druhý na Moravě a Vladislav II. díky tomu nakonec získal i uherskou korunu.

O Jiřím z Poděbrad se hovoří jako o  „králi dvojího lidu“, tedy kališníků i katolíků. To je však dost zúžený pojem. Byl panovníkem Čechů i Moravanů, šlechty, měšťanstva i poddaných, tudíž  „králem mnohého lidu“. Ještě dnes se názory na něj různí. Snažme se alespoň my monarchisté vnímat ho objektivně jako jednoho z našich králů. Byl prozíravý svou vnitřní i vnější politikou. Katolíkům nevadil tím, že by jim ubližoval, ale tím, že se k nim stranicky nehlásil. Prosperita a bezpečnost státu jako celku pro něj znamenala víc než dobově zúžený partajní pohled na společenskou situaci. Proto si ke 540. výročí své smrti zaslouží alespoň uctivou vzpomínku. Názor na něho nechť si učiní každý čtenář podle svého vlastního vědomí a svědomí.

Dr. Luděk Šubert