Od Sadové 1866 po Sarajevo 1914

I když se to někomu může zdát divné, tak oněch 48 let dělících obě události má svou specifickou logickou posloupnost a návaznost. První z nich výrazně ovlivnila postavení habsburského Rakouska, od roku 1867 Rakouska-Uherska, nejprve ve střední, následně pak v celé Evropě. Druhá pak limitovala postoj Rakouska-Uherska ke globálnímu vývoji vztahů mezi světovými mocnostmi.

Obě události spadají svým obsahem nejen do vojenských dějin, protože měly především vojenské příčiny a důsledky, ale také do dějin politických, potažmo všeobecných. Ani v tomto článku, ani v následné přednášce na totožné téma, nebude příliš času rozebírat do detailu ony ryze vojenské faktory, takže se pokusím co možná nejsrozumitelněji vysvětlit jejich vzájemnou souvislost s těmi všeobecnými. Obojí bylo v minulosti různě prezentováno a dost často i účelově překrucováno a mnozí historici k tomu nahrávali vytvářením historických argumentů a podkladů v zájmu dobových mocensko-politických hegemonů.

Ad 1. Prusko-rakouská válka roku 1866

Počáteční prusko-rakouské spojenectví ve válce s Dánském o Šlesvicko-Holštýnsko počátkem roku 1864, založené na pocitu německé vzájemnosti, vzalo rychle za své. Společná správa dobytého území vykazovala celou řadu rozdílných přístupů a jak Prusko, tak Rakousko autoritativně poškozovala v očích ostatních německých států. Politicky dohodnout se nepodařilo, takže jediné řešení, jak dosáhnout rozhodujícího vlivu v ostatních německy mluvících státech, spočívalo ve vojenské konfrontaci. Na rozdíl od Rakouska, mělo Prusko v čele vlády schopného „železného kancléře“ Ottu von Bismarck (1815–1898) a náčelníkem generálního štábu geniálního stratéga Helmutha von Moltke St. (1800–1891). Rakousko podobné schopné muže postrádalo a navíc sám císař František Josef I. (1830–1916) do svých rukou soustředil všechny politické a vojenské pravomoci. Tím pádem sám rozhodoval o všech významných vojensko-strategických a vojensko-organizačních otázkách včetně personálního obsazení nejvyšších výkonných vojenských funkcí.

O porážce Dánska rozhodlo vojensky především Prusko a Rakušané si z toho nevzali žádné ponaučení. Pruské armády byly cvičeny v rychlých přesunech na hlavní válčiště, z oddělených směrů a vedeny ke koncentrovaným společných úderům na sbíhavých směrech. Výzbroj pěchoty tvořily pušky ze zadu nabíjené, s mnohonásobně vyšší minutovou kadencí mířené palby. Rakušané se soustřeďovali do prostoru válčiště váhavě a postupně, takže byl problém nejen vybrat hlavní směr úderu, ale soustředit tam i patřičnou převahu sil a prostředků. Pěchota byla vyzbrojena sice přesnějšími, ale pomaleji pálícími perkusními předovkami. Samostatnou kapitolou pak je strategické zajištění spojenců a tím i boků a týlu válčiště. Na stranu Rakouska se postavily jen vojensky slabší Sasko, Bavorsko a několik menších německých knížectví, kdežto Prusko si zajistilo spojenectví Piemontsko-sardinského království a většiny německých států.

V dosti značném kontrastu je na jedné straně vyburcované vlastenectví ve všech zemích Habsburské monarchie včetně Zemí Koruny české, a na straně druhé pak pochybnosti samotného císaře o výsledku nevyhnutelné války. Ty se projevily v personální velitelské rošádě, kdy z italského Benátska, spravovaného Rakouskem, byl k Severní armádě převelen polní zbrojmistr Ludwig von Benedek (1804–1881), který zřejmé hlavní válčiště neznal a na jeho místo do Itálie nastoupil císařův strýc, arcivévoda Albrecht. Ten sice během dané války na tomto vedlejším válčišti dle očekávání uspěl, ale za cenu Benedekovy zákonité porážky na válčišti severním, hlavním. Dílčí úspěchy měli i Bavoři, ale to na konečný výsledek války nemělo žádný vliv. 

Dne 16. 6. 1866 byla válka vyhlášena a hlavní síly obou protivníků se začaly soustřeďovat do Východních Čech. U Náchoda 27. 6. 1866 byl nucen rakouský sbor ustoupit, protože se nestačil rozvinout do operační sestavy, přes dílčí taktické úspěchy. U Trutnova se to ve stejný den vyvinulo opačně a Rakušané byli přinuceni k ústupu až následný den 28. 6. Dne 29. 6. u Jičína byl po těžkých bojích přinucen 1. pruskou armádou k ústupu na Hradec Králové česko-saský sbor. K hlavní bitvě západně od Hradce Králové v okolí obce Sadová došlo mezi 1., 2. a částečně 3. pruskou armádou a hlavními silami rakouské Severní armády dne 3. 7. 1866. Rakušané pak v oddělených proudech ustupovali přes Moravu k Vídni. Cestou sváděli dílčí boje na zdrženou, např. 15. 7. u Tovačova a Rokytnice. Prusové 8. 7. obsadili Prahu a okupovali ji do 15. 9. 1866. V Mikulově bylo 23. 7. uzavřeno příměří a 23. 8. pak Pražský mír. Rakousko muselo postoupit sjednocované Itálii Benátsko a ztratilo vedoucí postavení v Německu, kde bylo nahrazeno pruskou hegemonií. Na rozdíl od Čechů, Moravanů a Slezanů dokázali dané situace a společenské deprese využít Maďaři, takže došlo 8. 6. 1867 k rakousko-uherskému vyrovnání. Prusko, namlsané vítězstvím nad Rakouskem, svedlo od července 1870 do května 1871 vítěznou válku s Francií. Důsledkem bylo sjednocení Německa pod hegemonií Pruska, ve formě Německého císařství, ve Francii byla po pádu Napoleona III. obnovena republika a galský kohout ztratil Alsasko a Lotrinsko.

Ad 2. Rakousko-Uhersko na cestě k Sarajevu

Důsledky porážky v roce 1866 Rakousko-Uhersko neslo po celé následující období. Ztratilo autoritu v německých královstvích a knížectvích, které se spojily v Německé císařství. Berlín tedy začal určovat politiku nejen podél Labe a Rýna, ale tlačil stále důrazněji i podél Dunaje. Deprimované Rakousko-Uhersko se dostávalo do jeho vleku jak politického, tak zčásti i hospodářského a vojenského. Velkoryse mu byl ponechán prostor k prosazování vlivu na Balkáně a v Haliči, což bylo pro Němce poněkud z ruky. Přes Slovinsko, Chorvatsko a Dalmácii mělo R-U přístup k Jaderskému moři, což mu umožňovalo námořní hospodářský kontakt ve Středomoří. Zdejší c. k. Kriegsmarine však byla schopna držet na distanc pouze rostoucí ambice sjednocené Itálie, ale na jiná než dálkově průzkumná námořní dobrodružství si nemohla troufnout. Na rozdíl od Německa. To si svým sjednocením upevnilo kontrolu na dlouhými úseky pobřeží Baltu a Severního moře, což umožňovalo postupné pronikání do Atlantiku a Severního ledového oceánu.

Reálná možnost stát se námořní mocností byla Německem využita k pronikání na další kontinenty a zakládání kolonií jak v jihozápadní a východní Africe, tak až ve vzdáleném Tichomoří. To zde naráželo na odpor tradičních koloniálních mocností, konkrétně Velké Británie, Francie, Nizozemí a Belgie. Celý tento proces pak zákonitě vedl ke globalizaci politiky nejsilnějších mocností včetně Ruska a oblasti vzájemného střetu zájmů pak postupně vedly k vytváření koalic. Německo navíc stále okatěji pokukovalo po nevyužitých oblastech Ruska s bohatými hospodářskými a surovinovými zdroji. Prostý fakt, že panovnické dynastie v Německu, Rusku, Británii, Itálii, Rakousku-Uhersku a Belgii byly příbuzensky propojeny, nehrál ve státních zájmech žádnou rozhodující roli.

S přihlédnutím k těmto širším skutečnostem je třeba si plně uvědomit, že sice územně rozsáhlé, lidnaté, ale interně nerovnoměrně hospodářsky rozvinuté Rakousko-Uhersko začínalo ztrácet krok s nejrozvinutějšími zeměmi a mělo-li mít garanci alespoň dílčího zajišťování svých vnějších zájmů, muselo se s některou ze silnějších mocností sblížit, aby účinněji vzdorovalo aktivitám jiných mocností. Kulturně, civilizačně, národnostně i geograficky mu bylo zákonitě nejblíže právě Německé císařství. Německé i habsburské zájmy se střetávaly s ruskými jak v Pobaltí, tak na Balkáně, což dané spojenectví středoevropských císařství upevňovalo. Již v roce 1882 vytvořily Německo, Rakousko-Uhersko a Itálie Trojspolek (Ústřední mocnosti) a mezi lety 1892 až 1904 vznikla francouzsko-rusko-britská Trojdohoda (Dohoda). Protože šlo především o vojenské obranné koalice, tak vše naznačuje, že se možnost války mezi nimi už předem nevylučovala.

Rakouský korunní princ Rudolf a po něm i následník trůnu František Ferdinand ď Este si jasně uvědomovali, že německé zájmy a plány jsou mnohem rozsáhlejší než rakousko-uherské a oprávněně se obávali, že spojenectví s Německem může R-U zatáhnout do fatální situace. Zřejmě oba pochopili smysl utváření německé vojenské doktriny a strategie pod vedením generálplukovníka Helmutha von Moltke Ml. (1848–1916) a jeho kolegy generálplukovníka Alfreda von Schlieffen (1833–1913). Tyto dokumenty již byly v základě hotovy v roce 1902 a v žádném jiném státě, ani v R-U nic podobného neexistovalo. C. k. náčelník generálního štábu, polní zbrojmistr Conrad von Hötzendorf, se snažil r-u válečné dokumenty tomuto vzoru přizpůsobit, ale byl brzděn generálním inspektorem, arcivévodou a polním zbrojmistrem Františkem Ferdinandem. Ten chápal, že ony plány neodpovídají reálně dosaženému stupni organizační, technické a výcvikové modernizace c. k. armády. Důvodů k válce mělo Německo dost. Bylo však třeba najít příčinu a záminku k jejímu vyvolání dřív, než dohodový protivník stihne dokončit své přípravy. K tomu výtečně posloužilo 28. 6. 1914 Sarajevo a k vyhlášení války Srbsku o měsíc později byl císař František Josef I. přinucen právě Německem a doma pak přesvědčen von Hötzendorfem.

Závěrem

Výše uvedená a částečně zdůvodněná fakta ukazují, že porážka Rakouska v roce 1866 se stala základem k okolnostmi vynucenému spojenectví Habsburské monarchie s popruštělým Německem. Je zásadně mylné se domnívat, že by tehdejší kterýkoli panovník či president měli dostatečně velkou moc na to, aby zabránili tvorbě a působení takových vnitrospolečenských a vnějších procesů, které by ve své hospodářsko-politické a vojenské koncentrované moci bylo možno zastavit a odvrátit od jejich úmyslů. Mocní tehdejšího světa sice počátkem 20. století a zejména pak roku 1914 tančili vídeňský valčík, usmívali se na sebe, tiskli si rukama, ale pod fraky a parádními vojenskými blůzami skrývali ostře nabroušené dýky.

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů Brno