Pět mých hlavních setkání s jevy nadpřirozenými

Za svého již téměř pětašedesátiletého života jsem se vícekrát setkal s různými jevy, které samotné nebo v souvislostech nelze běžným selským rozumem uspokojivě vysvětlit. Dávám tímto našim čtenářům své zážitky k dispozici, abychom se alespoň o prázdninách stále nezanášeli jen drsnou realitou.

1. Olomouc 1965

Po podzimní, zimní a jarní teoretické přípravě a náročném přezkoušení jsme počátkem léta konečně zahájili letový plachtařský výcvik na letišti Hanáckého aeroklubu Olomouc-Neředín. Při asi desátém letu s instruktorem na školním větroni VT-109 Pionýr se to stalo. Šlo o běžný start s pomocí pozemního motorového navijáku Hercules, stojícího na opačné straně letiště. Od něj vedlo dlouhé ocelové lano asi pět metrů před vlastní letoun a tam se větvilo do dvou ramen, tzv. vousů, které se ocelovými háčky zasazovaly kousek za kabinou do zámků, ovládaných pilotem i vzadu sedícím instruktorem. Háčky upevňovali do zámků pomocníci z řad ostatních pilotních kadetů. Ti pak na znamení pilota, že ukončil všechny předvzletové úkony zvedli levé křídlo, ležící na zemi do vodorovné polohy, což bylo znamením pro navijákaře, který začal navíjet. Do plného rozběhu eroplánu udržovali dva běžící hoši jeho polohu na koncích křídel. 

Zvyšující se rychlostí nabral větroň potřebný vztlak a s výškovkou v krajní poloze začal stoupat k nebi. Jak zásady pilotáže velely, držel jsem knipl přitažený na břicho až do výšky 300 metrů, pak jsem potlačením kniplu poněkud snížil výšku a zvýšil dopřednou rychlost. Napnuté lano se trochu prověsilo, což umožňovalo hladké vypnutí. Navijákař pak pokračoval ve svinování vypnutého lana. Jenže nám se vypnulo jen jedno rameno, což se občas stávalo, proto se úkon vypínání vždy třikrát opakoval a zpravidla se při tom vyháklo i to druhé. Tentokrát však ne a naviják nás stahoval při nulové dopředné rychlosti po ocase dolů. Za chviličku jsme ztratili 200 metrů výšky a hrozilo, že se chvostem zaryjeme do země. Střídavě jsme zuřivě, leč marně tahali za uvolňovač zámků, a tak ve výšce kolem 100 metrů jsme to vzdali. Okamžik se nic nedělo, pak sebou páčka uvolňovače smýkla a instruktor viděl, že se lano vysmeklo. Ještě stačil prudce potlačit, čímž jsme překlopili dolů nos éra, nabrali trochu rychlosti a ve výšce pár desítek metrů nad zemí udělali první a druhou zatáčku běžného okruhu. Na celý jsme neměli dostatečné převýšen,í a tak jsme sedali z protisměru. Po přistání a vystoupení z kabiny jsme viděli, jak se i ostatním ulevilo. I zkušení plachtaři a instruktoři se dušovali, že dosud nic podobného neviděli a že celý nepovedený start svým průběhem odporoval všem aerodynamickým pravidlům. Ten den už jsme si oba dali s létáním pauzu a děkovali všem aviatickým andělům strážným, že jsme to ve zdraví přežili...

2. Hrad Sovinec 1966

Byly opět letní prázdniny a naše trempířsko-šermířská parta sedmi kamarádů se vydala na čundr. Naším obvyklým cílem bývaly bližší i vzdálenější hrady a zámky. Tentokrát byl vybrán hrad Sovinec v okrese Bruntál. Dnes už je značně opraven, ale tehdy to byla vcelku zanedbávaná polozřícenina. 

Když nám nikdo neotevřel bránu, začali jsme hrad obcházet při úpatí jeho obvodových zdí. V jedné části hradeb jsme objevili díru, a tak se nám podařilo do hradu proniknout. Nikde ani živáčka. Prolézali jsme jednotlivé budovy a bývalé komnaty. Místnosti prázdné, okna bez výplní, všude prach. Až v jednom z hradních paláců v 1. patře jsme narazili na poměrně zachovalý, ale prázdný sál s krbem a třemi nějakými zděnými erby nad ním. Pard a šerif Miki, dnes docent na Vysoké škole báňské v Ostravě, tu místnost samozřejmě vyfotil stejně jako ostatní části hradu. Dokonce jsme si před krbem zapózovali a šli dál. Mířili jsme zvolna zpět k té díře ve zdi, když jsme potkali paní správcovou. Ta na nás nejprve spustila bandurskou, co tam pohledáváme, ale když poznala, že nejsme žádní chuligáni, tak se uklidnila. Přirozeně jsme se jí zeptali na tu místnost s krbem a ona se znovu začala čílit, cože si to na ni vymýšlíme. Tak jsme ji vedli tam, kde jsme místnost viděli, ale ačkoli jsme tu i vedlejší budovy prolezli i s ní od půdy ke sklepům, tak už jsme onen sál znovu nenašli a ona nám tvrdila, že je to jen pověst, že by tam něco podobného mohlo být. Vzali jsme si její adresu, dnes už přirozeně dávno někde ztracenou, že jí tedy pošlem fotky, aby se sama přesvědčila, že nejsme žádní lháři. Jenže když pak doma Miki film vyvolával, tak všechny fotky byly zdařilé, jen v místě focení onoho záhadného sálu na nás z filmového pásu zela tři či čtyři prázdná, černá okénka...

3. Žatec 1974

Bylo úterý 25. ledna a na místním letišti 11. stíhacího leteckého pluku, pro drsné podmínky zvaného Korea, probíhal běžný letový den. Byl však mimořádný tím, že se s funkcí velitele loučil plukovník František Rypl, syn našeho stejnojmeného válečného leteckého generála. V sobotu daného týdne měla proběhnout celoútvarová svazácká konference a já měl za úkol připravit pro ni podklady pro hlavní referát. Přípravu přijel zkontrolovat divizní svazácký instruktor, tak jsem mu předal papíry a šel se připravovat na slíbený let. Plukovník Rypl totiž ten den vyvážel na letounu L-29R Delfín některé mladé důstojníky z neletových funkcí a tehdejší poručík Šubert byl mezi vybranými na samém konci.

Už jsem byl na výškovém vybavení, když přiběhl plukovní politruk, podplukovník Kyznar a let mi zatrhl zhruba se slovy: „Nikam neletíš, máš bordel v papírech, tak si to koukej dát nejprv do pořádku. Někdy příště tě pak zase vyvezu já.“ Znechuceně jsem si tedy začal svlékat kombinézu. Plukovník Rypl už žádného dalšího pasažéra neměl, takže na ten let šel sám a změnil si i typ stroje. Místo Delfína si vybral starý dobrý Mig-15bis.

Ze svého posledního letu u svého pluku se již nevrátil. Blízko Klášterce nad Ohří narazil do skály nad řekou. Následným vyšetřováním oněch žalostných kousků, které z toho mohutného chlapa zbyly, dospěla komise k závěru, že v průběhu té kraksny, jak u letectva říkáme haváriím, neměl v krvi vyloučen adrenalin, tudíž byl zřejmě v bezvědomí. Kdybych letěl s ním, neměl bych šanci. Můj mladší syn, narozený v únoru, by se stal pohrobkem. Zlehčeně si dodnes říkám, že někdy může „bordel v papírech“ zachránit život....

4. Olomouc 1992

Když počátkem roku zemřela manželčina babička, jeli jsme celá rodina na pohřeb. Sešli jsme se u ženiných rodičů ještě den před pohřbem a vzpomínali na tu krásnou a dobrou stařenku, které do 100. narozenin chybělo jen pár měsíců. Ženiny rodiče byli silně nábožensky založení, ale tatínek byl jinak velmi realisticky smýšlející. Seděli jsme v kuchyni, už se setmělo, tak svítil takový starodávný lustr, téměř nad mou hlavou. Oba rodiče nám vyprávěli, jak v noci po stařenčině smrti uslyšeli v noci kroky a pak několikeré hlasité zaťukání na pelest v nohou jejich postele. Aby ten zvuk otec demonstroval, zaťukal tedy rukou na dvířka skříňky kousek ode mne. V té době jsem zrovna neměl období nějaké přílišné náchylnosti k podobným zkazkám, tak jsem jen zvedl oči k tomu lustru. Vzápětí se zvedlo kovové stínítko, samo od sebe povyjelo asi o 10 centimetrů a pak s hlasitým břinknutím sjelo na vršek objímky žárovky. Všichni jsme se pořádně vylekali, zejména ti, co to viděli stejně jako já. Ve mně by se hezkých pár minut nikdo krve nedořezal a prý jsem byl celou dobu bledý jako stěna. Od té doby už jsem se bál o podobných vyprávěních pochybovat byť jen v duchu a i předešlé vlastní nebo jiné poznatky o různých osudových zvratech jakkoli zpochybňovat...

5. Brno a Olomouc 1996

Koncem dubna jsme se s mladším synem vraceli domů z šermířského tréninku na Vojenské akademii. Jeli jsme jeho velkým dodávkovým služebním Peugeotem a oba jsme byli značně unavení, protože trénink navázal na konec běžné pracovní doby a končil v ten čtvrtek kolem 22. hodiny. Jeli jsme po Provazníkově a na křižovatce s Merhautovou v Husovicích do nás zprava narazilo osobní auto řízené dvěma mladými ženami tak prudce, že těžká dodávka se podle svědků několikrát přetočila a asi 15 metrů od místa střetu zůstala ležet na levém boku. Když jsme se se synem probrali z bezvědomí, byla již na místě policie, sanitky, hasiči a taky furgon. Je fakt, že nehodu zavinil syn, ale naštěstí se nikomu nic vážného nestalo. Žádný alkohol nebo drogy. Studenti z blízkých kolejí nám v průběhu vyšetřování řekli, že my jsme jeli vcelku pomalu a ty ženy zpočátku taky, ale pak zřejmě řidička zazmatkovala a místo na brzdu dupla na plyn. Její auto muselo být odtaženo, ale nás když hasiči postavili na kola, tak jsme byli schopni s poškozeným autem ještě dojet na jeho firemní stanoviště. Pojišťovna vše urovnala a nikdo neměl dlouhodobé nebo trvalé následky. Jen pár modřin a syna pak pár dní bolela hlava a v zádech.

Tu noc jsme děkovali Bohu, že to tak dopadlo. Ten se však zřejmě rozhodl vykoupit naše zachránění za cenu, že následný den dopoledne, tedy v pátek, k sobě povolal mého otce. Dědeček tak asi zaplatil smrtelným infarktem, aniž o naší havárce cokoli věděl, za život syna a vnuka. U té křižovatky už tehdy stál velký kříž s Kristem, a když kolem něho kdykoli porojíždím, nikdy nezapomenu poděkovat za záchranu syna, těch děvčat i mou. Nikdy si však nebudu myslet, že tátova smrt v Olomouci hned následný den byla pouhou náhodou...

Myslete si, vážení čtenáři o těch příbězích a jejich důsledcích na mé myšlení cokoli, ale já jejich průběh a výsledky za pouhou náhodu nepovažuji. Protože je sám vysvětlit neumím, uklidňuje mě vědomí, že pravou příčinu i důsledky zná jedině Bůh a pokud jsem v čemkoli pochybil, tak konečnému verdiktu stejně neuniknu.

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů Brno