PRVOVÁLEČNÁ „Slepá ulička“ SE STOLETÝM ODSTUPEM

„Slepou uličkou“ je nazývána velmi příhodně 2. vývojová fáze Velké (1.světové) války, zahrnující válečný rok 1915. Všechny válčící státy, tedy Německo, Rakousko-Uhersko a Turecko, coby hlavní zástupci koalice Ústředních mocností i Francie, Rusko a Velká Británie, jakožto reprezentanti Dohody, nepočítaly v létě roku 1914 s tím, že by válka mohla vstoupit do dalšího kalendářního roku a nebyli na to v žádném ohledu připraveny. Především ani precizní Německo nemělo připravenu alternativu plánovaného přechody mírové ekonomiky na válečnou a zásoby předválečného vojenského materiálu se začínaly postupně vyčerpávat, aniž bylo možné je průběžně nahrazovat systémem mírové vojenské produkce. Válečná ekonomika navíc vyžaduje výraznou restrukturalizaci jednotlivých výrobních odvětví nejen průmyslu, ale i zemědělství, a musí počitat s tím, že množství běžných mužských pracovních sil bude mobilizováno do válečné armády. Nic z toho zajištěno nebylo, válčící státy byly zaskočeny a východiska byla nutno hledat souběžně. Proto je ono období rozpačitého přešlapování nazýváno „slepou uličkou“, plnou tápání a praktikování různých operativních, zjevně neúčiných řešení.

1.Vývoj situace na hlavních frontách Velké války v průběhu roku 1915

Hlavní fronta války, tedy Západní, se stabilizovala na linii, vedoucí od švýcarských hranic na jihovýchodě, po Kanál La Manche na severozápadě s tím, že severní průběh fronty zahrnoval západní část belgických Flander. To znamenalo, že do začátku roku 1915 obě válčící strany ukončily jev, nazvaný „běh k moři“ a s nástupem zimy se zakopaly na dosažených pozicích. Zimní operační přestávku Generální štáby využily k usilovnému hledání ofenzivních východisek.

Ve dnech 10. až 13. 3. 1915 v prostoru Neuve Chapelle, severně od Arrasu, britsko-indické jednotky  zaútočily a získali pár čtverečných kilometrů území, což ovšem z vyššího taktického a operačního hlediska nic neřešilo. Obdobně dopadli mezi 22. dubnem a 27. květnem v 2. bitvě u Yper Němci (bude řešeno podrobněji níže).

Mezi 4. květnem a 18. červnem proběhla 2. bitva v Artois. O průlom se pokoušeli Francouzi, s pomocí křídelních dílčích útoků Britů, ale i tyto snahy vyzněly naprázdno a přinesly oběma stranám jen těžké ztráty na lidech. Obdobně skončila dohodová ofenziva mezi 24. zářím a 4. listopadem v Artois, Champagni a Flandrech. Zejména francouzské ztráty narostly do obludných rozměrů statisícových položek, a to díky naprosto neujasněným zásadám útočného taktického boje, od stupně družstva, přes četu, rotu, prapor, pluk, brigádu a divizi, až po sbor a polní armádu. Pohyb frontové linie byl naprosto nepatrný vzhledem k šířce fronty a hloubce operačního rozvinutí na úsecích polních armád a sborů.

Na Východní frontě se díky zmatkům v ruském velení dařilo německým a rakousko-uherským armádám celkově výrazně úspěšněji než na Západě.

Rusové sice mezi 23. lednem a 15. dubnem dobyli 22. března několik měsíců obléhanou Przemysl, ale fronta na hlavním karpatském hřebenu rovněž v podstatě stabilizovala, s mírným ústupem Rusů k Dněstru. Východně od Mazurských jezer byli Rusové pod soustavným německým a rakousko-uherským tlakem. Stále ustupovali, ale spořádaně, takže vojskům Ústředních mocností se nepodařil žádný operační průlom fronty. Od 2. května do 30. září se podařilo vytlačit Rusy z Karpat a přinutit je ke značnému ústupu na Východ. Fronta se stabilizovala na linii od Rigy na severu, přes Pinsk a Tarnopol, po Černovice při ukrajinsko-rumunské hranici. 

2. Proč Němci sáhli v 2. bitvě u Yper k použití otravných plynů

Na jaře roku 1915 bylo jasné, že Němci se stávajícími a stále se tenčícími zásobami munice dohodovou frontu neprolomí a usilovně hledali nová technicko-operační východiska z dané situace na západní frontě. Přestože na východě drželi v rukou operační iniciativu, početná ruská armáda stále poutala všechny tamní německé síly, takže nebylo možné na západ přesunout nic. Na moři bylo stále zřejmé, že Britové a Francouzi mají místy až drtivou převahu v hladinových válečných lodích. Němci tedy vsadili na akce ponorek, coby lamačů dohodové blokády německých přístavů. Postupně přenášeli priority ponorkových útoků z válečných na obchodní lodi, čímž Dohodě působili citelnou materiální újmu. Od 7. května 1915, kdy ponorka U-20 potopila bez varování pasažerský parník Lusitania, si začali Němci počínat na moři bezohledně a pro pozdější protesty USA koncem roku svou bezohlednost poněkud zmírnili. Prvními americkými oběťmi války byli civilisté na lodích. Na Lusitanii jich bylo 128 a přibývali další.

Ponorkové úspěchy však neměly zjevný vliv na situaci na frontě a tak přišlo ke slovu další technické řešení, tedy otravný plyn. Poprve byl použit Němci 22. dubna 1915 u obce Langemark, nedaleko Yper.  Na osm km širokém úseku fronty otevřeli 6000 válců chlóru, který vítr zanášel do postavení francouzských a alžírských jednotek, které se buď udusily, nebo musely daný úsek vyklidit. Dne 24. 4. Němci útok zopakovali proti postavení Kanaďanů. Plyn se držel při zemi. Ztráty byly tedy menší, ale značný psychologický dopad měly. Následně 1., 6. a 10. května zaútočili Němci na postavení Britů, ale náhle se otočil vítr a ztráty byly na obou stranách.

Němci byli vybaveni plnovými maskami, což svědčí o tom, že s použitím plynů předem počítali. Dohodoví vojáci žádné vybavení neměli a nějakou dobu trvalo,než se naučili omezit účinky plynů alespoň kapesníkem, nebo improvizovanou rouškou. I když ztráty šli do tisíců, žádné výrazné taktické, natož operační výhody Němcům nevynesly. Ti vypustili džina z láhve a různé druhy plynů pak byly používány oběma stranami do konce války a přinášely bolestivou smrt, nebo nenávratné zmrzačení. Kromě různých válců a fukarů byl plyn dopravopván na cíl pomocí dělostřeleckých granátů, leteckých pum, ručních granátů a krabic, které pak na dálku odpalovali ostřelovači. Účinek chemických zbraní byl tak děsivý, že se za 2. světové války nacisté neodvážili zásoby chemikálií použít na frontě a vynahradili si to tedy holokaustem v koncentrácích.

3. Neúspěch Dohody na Galipoli v Dardanelách

Rovněž dohodoví velitelé se snažili najít východisko ze slepé uličky. Tehdejší britský První lord admirality (ministr námořnictví), Winston Churchill, prosadil kombinovanou námořní a pozemní operaci s cílem ovládnout poloostrov Galipoli a tím i průliv Dardanely. Turci byli daleko spolehlivějším spojencem Ústředních mocností počátkem války, než váhavá Itálie, která nakonec z Trojspolku zběhla. Přes Dardanely by se otevřela dohodovým eskadrám cesta k Istanbulu a Bosporu. Britští a francouzští strategové kalkulovali s tím, že by tudy na Západní frontu přepravili masy ruských, mizerně využívaných záloh, což Turci a jejich hlavní spojenci, tedy Němci, nemohli připustit.

Že by se o něco podobného mohla Dohoda pokusit, došlo německým zpravodajcům již v listopadu roku 1914, když dohodová eskadra začala daný prostor postřelovat. To byla závažná strategická chyba. Němci a Turci začali ihned s opevńováním břehů a zaminováváním průlivu. Vlastní operace Dohody začala 19. 2. 1915 obnovením námořní dělostřelby. Do 4. 3. pokračování kanonády a vylodění menších jednotek námořní pěchoty. V uvedený den však již pokus o vylodění pro tuhý odpor vojsk 1. turecké armády, pod velením německého generála Otto Limana von Saunderse (1855–1929), selhal. Dne 18. 3. se na tureckých minách potopily tři dohodové bitevní lodi a jedna byla těžce poškozena. Von Saunders a Turci zvýšili obranu poloostrova na šest divizí.

Až 25. dubna došlo na třech místech západního pobřeží Galipoli k vylodění hlavních australských, britských, francouzských a novozélandských sil, pod velením britského generála sira Iana Hamiltona (1853–1947). Ve válce s jihoafrickými Búry se osvědčil, na Galipoli zklamal. Na úzkém pásu pevniny se proti sobě tísnily dvě mnohadesítektisícové armády, ale žádná z nich nedokázala dosáhnout úspěchu. Dohodě se nedařilo vytlačit Turky a Němce na sever, spojenci se zase nenechali zahnat do moře. Zejména dohodové ztráty narůstaly tak, že byl v půlce října Hamilton odvolán z funkce. Generál sir Charles Monro pak už jen zorganizoval úspěšnou evakuaci dohodových vojsk, probíhající celý listopad, do 20. prosince.

4. Úspěchy a problémy rakousko-uherské c. k. armády v roce 1915

Náčelník Generálního štábu c.k. armády, generál Conrad von Hötzendorf naplánoval na počátek roku 1915 vyprošťovací útok proti haličskému Przemyslu.

Společný útok c.k. 3. armády (gen.von Bojna) a německé Jižní armády začal 23. 1. 1915, ale i vzhledem k povětrnostním podmínkám nebyl úspěšný. Protože 27. 2. ztroskotal i útok 2. armády (gen. von Böhm-Ermolli), musela rakousko-uherská posádka Przemyslu 23. 3. kapitulovat. Do zajetí padlo na 120 000 c. k.vojáků. Do Velikonoc obě armády odrážely úspěšně všechny ruské pokusy vytlačit je z Karpat. Celkové ztráty c. k. armády za zimní a jarní boje v Karpatech činily skoro 700 000 mužů. Na jaře musely být rozpuštěny pro nespolehlivost 28. pražský pěší pluk (později obnoven) a 36. mladoboleslavský pěší pluk (vymazán z evidence). Postih byl více exemplární, než adekvátní míře skutečného provinění.

Na počátku roku 1915 uzavřenou vojenskou dohodou mezi německým a c. k. velením byla za vzájemně prioritní stanovena Východní fronta ( pro samotné Německo dále platila jako hlavní Západní fronta). Dne 2. 5. 2015 zahájila útok 11. německá armáda, podporovaná VI. c. k. armádním sborem a částí 3. c. k. armády a 4. c. k. armády (arcivévoda Josef). V oblasti Gorlice–Tarnów byla ruská fronta prolomena a odražen byl i ruský pokus o protiútok. Dne 4. 6. byl osvobozen Przemysl a 26. 8. padl Brest-Litevskij. Na podzim byl c. k. postup zastaven a fronta se stabilizovala na dosažené linii.

Itálie 23. 5. 1915 vyhlásila válkku svým dosavadním smluvním spojencům, tedy Německu a Rakousko-Uhersku, čímž věcně přešla na stranu Dohody. Pro c. k. brannou moc tak vzniklo nové, tzv. jihozápadní válčiště. Italský tlak se projevoval zejména proti Tyrolsku a na Istrijském poloostrově. Frontová linie vedla po hřebenech příhraničních velehor. Na řeku Soči (Isonzo), byla z Balkánu přesunuta 5. c. k. armáda (gen. Frank). Italská 2. A (gen. Frugoni) a 3. A (vévoda z Aosty), zde během roku 1915 svedly čtyři útočné bitvy, pouze s velmi dílčím úspěchem. C. k. velení bylo nuceno z tamních elitních horských jednotek převelet etnické Italy na jiná válčiště. C. k. jednotky zvládaly italské útoky odrážet s organizovaným přehledem i na hřebenech Alp a Dolomit.

Na podzim roku 1915 německá 11. armáda (maršál von Mackensen) a jemu též dočasně operačně podřízená 3. c. k. armáda zahájily finální protisrbskou ofenzivu, v součinnosti se dvěma bulharskými armádami. Do pol. prosince 1915 bylo Srbsko vojensky poraženo a okupováno. Na 120 000 srbských vojáků uniklo na řecký ostrov Korfu a značná část z nich pak bojovala v různých dohodových armádách jako legionáři.

Závěrem.

V tomto období 1. světové války sice docházelo k velkým ztrátám, ale zdaleka ne ještě takovým, jako v následujícím roce. To si opět připomeneme, až bude 100. výročí „Velkých jatek“, tedy příští rok. Arcivévoda a následník rakousko-uherského trůnu, budoucí Karel I. Rakouský, zatím mohl jen víceméně pasivně přihlížet, jak válečné útrapy na frontách a v zápolí pomalu, ale jistě, narůstají. Rozhodující politické slovo měl císař František Josef I. a jestřáb von Hötzendorf měl svou válku, na kterou podřízená vojska za dlouhá léta nedokázal patřičně připravit. Týkalo se to především většiny operačních velitelů na armádním a sborovém stupni, i na vyšším divizním a brigádním taktickém stupni. Jestliže byli značné rezervy zde, pak to zákonitě narůstalo směrem dolů. Dalším problémem byla státní byrokratická mašinerie, ovlivňující vytváření a průběžného logistického zajišťování fronty i zápolí.

Zřejmé byly i nedostatky v technické vyspělosti vyšších stupňů velení, což se mělo projevit až v následujích válečných obdobích.

Zpracoval:

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů, z. s.