TEZE K KONTINUITA ČESKÉHO STÁTU OD MORAVY

Na přednášce ke knize V. Vondrušky „Epištoly o elitách a lidu“, přednesené                na Tématické středě dne ledna 2019 vzbudila rozpaky věta, týkající se díla kronikáře Přibíka Pulkavy z Radenína, který vyjádřil (pravděpodobně na zakázku císaře svaté říše římské národa německého Karla IV.) představu o kontinuitě českého státu od Velké Moravy. Rád bych k problematice uvedené představy informoval o některých názorech na možné přenesení státnosti z Moravy do Čech.

         Postupujme bod za bodem podle následné posloupnosti:

A) Je možno hovořit o Velkomoravském státu jako o království?

B) Tradice moravského království.

C) Osobnost Břetislava I.

D) Pozdější snahy o obnovu moravského království.

A)       Nejen současné historické práce, ale i učebnice a přednášky pro veřejnost se vyhýbají označování Velké Moravy  za království a označování vládců Velkomoravského státu za krále. Snad jedinou výjimkou je občasná poznámka o této možnosti v souvislosti                s papežskou listinou z roku 885, zaslanou Svatoplukovi I.

         Listiny domácího – moravského původu, které by dokladovali tuto možnost nemáme. Pravdou však je, že cizí prameny, i když jejich autoři neměli mnoho důvodů k opěvování Moravy, obsahují projevy neskrývaného obdivu nad vojenskou a hospodářskou mocí Velké Moravy. A nerozpakují se z tohoto důvodu Moravu královstvím nazývat. Toto se opakuje       u opata Prumského Regina, Widukinda nebo u Dětmara Merseburského. Z právního hlediska Velká Morava královstvím mohla být, protože jí to umožňoval regální statut.

___________________________________________________________________________

         Regální statut – souhrnné označení práv, vyhrazených suverénnímu správci území – též královské právo. Patří sem právo výlučného vlastnictví půdy, vlastnictví lesů, tržní regál, mincovní regál, právo udělovat privilegia, mýtný regál, právo rybolovu, atd.

        Regino z Primu – (840 až 915) benediktinský opat a kronikář, zaznamenával i události na Moravě.

        Widukind z Corvey – (925 až 975) benediktinský mnich a kronikář, autor obsáhlé třísvazkové kroniky „O činech Sasů“.

        Dětmar Merseburský – (975 až 1018) biskup a kronikář, důvěrník císaře Jindřicha II. Jeho kronika je osmisvazková a začíná rokem 908.

___________________________________________________________________________

        Také pozdější české prameny (moravské nemáme) jako  Diffundente sole z 10 století, Kosmova kronika nebo kronika Kristiánova označují moravského Svatopluka za krále. Diffundente sole je vlastně kronika nebo lépe legenda o pokřesťanštění Moravy a Čech z konce devátého století. Je to jeden z podkladů Kosmových (ten ji označuje jako „pramen“)    i Kristiánových (sám tvrdí, že „to, co píšu našel jsem již vypsáno v skládáních rozličných“), jak dokazovali různí badatelé a historici.

        Snad nejdůležitějším, zatím známým důkazem je listina papeže Štěpána V. z roku 885, ve které nazývá Svatopluka „králem Slovanů“. S ohledem na tehdejší váhu papežské moci     se jedná o potvrzení královského titulu z nejvyšších míst, navíc a především k něčemu takovému oprávněných.

B)    Pozdější český stát v dalším průběhu svých dějin opravdu přejímá obraz Velké Moravy jako království. Vzniká tradice, která přetrvává až do 16 století, totiž že regální statut království byl přenesen z Moravy do Čech. Protože český stát je mladším než stát moravský, máme tady zdůvodnění, proč za současných poměrů není tato tradice příliš připomínána. – česká státnost je naopak pokládána za starobylejší, byť za pomoci smyšlených pověstí a bájí.

        Stojí tu tedy proti sobě dvě hlediska vzniku království v Čechách:

1. Tak zvané „říšské“ hledisko, které hodnost královskou pro české panovníky odvozuje od udělení panovníka Svaté říše římské.

2. Tak zvané „kontinuální“ hledisko, které považuje oprávněnost království Čechů přenesením tohoto moravského statusu do pozdějšího českého prostředí.

Samozřejmě v různých dobách a za určité příznivé situace, měla idea přenesení království  svůj vliv na vývoj českého státu.

      V devátém století tvořilo území kmene Čechů – jednoho z mnoha kmenů v české kotlině – součást mojmírovské Moravy. Prvním historicky doloženým náčelníkem Čechů byl Bořivoj.

Území jeho kmene náleželo k moravskému státu i církevně – byl spolu s Ludmilou pokřtěn   na dvoře moravského krále moravským arcibiskupem Metodějem. Po smrti Svatopluka I. velikého Přemyslovci svoje území ve středních Čechách odtrhli od Moravy politicky                i církevně. Přijali poddanství ve franské říši a církevní záležitosti byly převedeny pod pravomoc bavorských biskupů. Obětovali tak možnost na vybudování velkého slovanského státu se samostatnou církevní organizací podle představ moravských králů. Jako důvod jejich rozhodnutí se uvádí rozpad a zánik velkomoravského státu. Písemné prameny     o idálostech na Moravě po dobu cca 100 let mlčí. Dnes však na základě archeologických výzkumů víme, že moravská společnost přežívala určitými formami následky bojů s Maďary, a že zánik státu nemusel nastat, kdyby nedošlo právě odtržení řady územních celků, tvořících Velkomoravskou říší – mezi nimi i Čech. Přemyslovci volili tuto cestu údajně i proto, že říšští vládcové přislíbili připojení moravského území k Čechám – což se nakonec stalo.

    Zcela jasně to předpovídá v Diffundente sole arcibiskup Metoděj, kterému jsou do úst       při křtu Bořivojově vkládána slova „staneš se pánem pánů svých“. Již otec svatého Václava Vratislav je nazýván kronikáři „velkým knížetem“ a svatý Václav, resp. jeho bratr Boleslav I. ovládá stát, který se téměř kryje s územím původního státu moravského – kromě Moravy       a Čech do něj patří část dnešního Slovenska, Slezsko, polské Krakovsko i Lužice. Konec konců arabský obchodník Ibrahim ibn Jakub nazývá v roce 966 Boleslava I. králem. Dá se tedy opravdu hovořit o tom, že český stát navazoval na stát moravský. Vyspělá společnost na Moravě zůstávala pevně organizována a bylo lhostejné v rámci jakéhokoli státu.

    Nelze si ale představovat Moravu v Boleslavově státě rovnocennou Čechám. Plnila totiž úlohu jakéhosi nárazníkového území mezi oblastí s říšským vlivem a oblastí mimo něj. Z tohoto postavení vyplývalo určité výjimečné postavení a značná práva, která si Morava podržela vlastně až do roku 1918, případně v okleštěné formě až do roku 1948. Ta práva jasně vyplývají např. z faktu, že na Moravě existovalo samostatné biskupství. Moravští biskupové jsou západními kronikáři připomínáni vedle českých na církevních poradách v Říši (např. roku 976 v Mohuči).

C)   Osobnost Břetislava je stále předmětem sporů mezi historiky. Jeho hodnocení probíhá v široké škále od tvrzení, že jeho politika se řídila živelnými rozhodnutími za účelem loupeživých výprav až po názor, že cílem jeho politiky bylo promyšlená snaha vytvořit stát navazující na odkaz moravského království. Připomeňme si nejdůležitější data, spojená s životem tohoto panovníka:

       Kosmas uvádí rok jeho narození 1007. V kritice současných badatelů tento rok neobstojí.

Kosmas čerpal z tohoto období jen informace bez časového upřesnění a bez souvislostí. Dnes se uvádí jako rok jeho narození 1013.

       Byl nemanželským dítětem. Jeho otec Oldřich uzavřel v rozporu s církevním právem sňatek s Boženou neurozeného původu. Byl totiž ženatý – manželství bylo bezdětné a rozvod nebyl možný. Pro syna Boženy to samozřejmě představovalo značné komplikace                   do budoucna.

       Jako čtrnáctiletý byl uznán plnoletým. Zletilost se tehdy posuzovala podle pohlavní dospělosti. Roku 1029 mu zařídil otec Oldřich dosazení na moravský knížecí stolec. Kosmas uvádí, že Oldřich dal Břetislavovi moravské království do „moci“. Je to tendenční údaj – Morava byla vedle Čech stále suverénním státním útvarem a nový moravský panovník musel být zvolen velmoži.

       V roce 1030 přivezl Bořivoj na Moravu z Bavorska Juditu Babenberskou a oženil se s ní.

Judita se narodila před rokem 1003, byla tedy o více jak deset let starší. Byla dcerou Nordgavského markraběte, příbuzná císařské rodiny, žijící po smrti svého otce v klášteře. Všimněme si Kosmova podání této události: podle něj Břetislav Jitku unesl, ale ne do Čech, ale na Moravu. Už formulace „aby tak nebyla dána Němcům oprávněná záminka, vinit Čechy z bezpráví“ svědčí o tom, že Morava nebyla ztotožňována s českým státem. Kosmas se dále   o osudu Břetislava a Jitky mezi léty 1021 až 1034 vůbec nezmiňuje s výjimkou roku 1031, kdy zaznamenává Břetislavovu účast na tažení císaře Konráda II. do Uher. Avšak ze zahraničních pramenů lze odvodit, že situace s Jitkou Babenberskou proběhla poněkud jinak – minimálně s tichým souhlasem mocných Juditiných příbuzných. Podle církevního práva Břetislav jako levoboček nemohl žádat o ruku tak urozené ženy běžným způsobem. Avšak vzhledem ke svému postavení vládce území, stále tradičně vnímaného jako království   a pravděpodobně i s ohledem na úvahy císařského dvora o budoucím uspořádání území na východ od Říše, byl důležitým hráčem.

      Zmíněný rok 1031 je rokem válečné výpravy císaře Konráda II  do Uher. Jako spojenec je uváděno moravské vojsko v čele s Břetislavem. Jenže: české vojsko se tažení nezúčastnilo. Z kronik víme o dlouhodobém rozkolu mezi císařem a českým knížetem Oldřichem, který vyvrcholil tím, že roku 1033 císař sesadil Oldřicha z českého knížecího trůnu a dosadil na něj jeho bratra Jaromíra.. Ale Břetislav zůstává dále panovníkem na Moravě a není nikde známky, že by svého strýce Jaromíra žádal o nějaké svolení. Tyto události jednoznačně dokladují, že panovník Moravy podléhal vládnoucímu českému knížeti pouze formálně, ale jinak vyvíjel vlastní politiku, mnohdy rozdílnou od české.

     Začátkem roku 1035 po rezignaci Jaromíra se Břetislav ujímá i vlády v Čechách.           Od tohoto roku už o jeho životě dozvídáme z historických pramenů, včetně Kosmovy kroniky, hodně. Pro účel této přednášky nejsou důležitými. Břetislav umírá v Chrudimi  v lednu 1055, když před smrtí vyhlásil tzv. stařešinský zákon, podle kterého nejstarší syn má vládnout v Praze, ostatní členové rodu na určených údělech.

    Pro obsah naší přednášky je důležitá okolnost, že zmíněné události vedou k názoru, že Břetislav nevládl na Moravě jako nějaký údělník, zodpovídající se Praze, ale že jeho politika se opírá o vědomí, že je vládcem území, které bylo před stotřicetin lety slavným královstvím. Z Moravy začal uskutečňovat vytváření jednotného státu z Moravy a Čech, a nejen to – výpravy do Uher a později na polské území mohou být dokladem snahy obnovit stát v rozsahu někdejší moravské říše.

    Dokladem Břetislavova nezávislého postavení na Moravě je také mincovní regál – brzy   po roce 1029 zavádí samostatnou moravskou denárovou měnu. Na mincích se mimo jeho jména a jmen patronů Moravy sv. Petra a sv. Klimenta objevuje zvláštní motiv – čelenka s paprsky. Dostáváme se k problematice „péřové koruny moravských králů“ – ale ani tato rozsáhlá záležitost není předmětem naší přednášky. Faktem zůstává, že toto vyobrazení        na Břetislavových mincích je důležitým státoprávním symbolem Moravy.

   A jen malý dovětek: Po Břetislavovi převzal vládu nad Čechami Břetislavův nejstarší syn Spytihněv a vládu na Moravě další syn Vratislav. Když roku   Spytihněv přikázal všem Němcům, žijícím v Čechách, aby zemi opustili, vztahoval se příkaz i na jeho matku Juditu. Ta odešla ke svému druhému synu Vratislavovi na Moravu do Olomouce. Neboli: Co platilo v Čechách, neplatilo na Moravě!

D)     Tradice moravského království přispěla nejen k povznesení politické váhy českého státu ale i k snahám jak Přemyslovců, tak později Lucemburků, o vytvoření středoevropského státu. Uveďme jen dva nejvýznamnější případy:

Přemysl Otakar II., 1233 až 1278 (moravský markrabě od roku 1247, od roku 1253 i český král).

            Spolufinancoval dvě křížové výpravy do Pruska a Pobaltí v letech 1254 až 1255          a 1267 až 1268. Obě byly neúspěšné. Zajímavé jsou ale argumenty, které panovník předkládá papeži ke schválení těchto výprav a k žádosti o zřízení arcibiskupství v Přemyslově státě. Biskupství byla dvě: v Praze a v Olomouci. Přemysl Otakar požaduje povýšení olomouckého (nikoli pražského). Jako důvod uvádí působení Cyrila a Metoděje na Moravě. Křížovou výpravu zase odůvodňuje rozšířením křesťanské víry na zatím pohanská území s tím, že by měla být církevně spravována z Moravy, tedy z Olomouckého arcibiskupství, protože odtud se víra šířila na sever a na východ v době Velké Moravy.

            Je tedy zřejmé, že tradice moravského království měla v polovině 13. století stále svou váhu, i když papež  Přemyslovu argumentaci odmítl.

Karel IV. (jako moravský markrabě Karel I.)

            Přibík Pulkava z Radenína (+ 1380), písař pražského arcibiskupa, rektor školy a farář. Objednávka na zpracování „Nové kroniky české“přišla  přímo od císaře Karla IV. Přibík tak měl přístup do církevních i královských archivů. Je tedy otázkou, nakolik lze jeho údaje považovat za tendenční a nakolik za pravdivé – mezi dnešními odborníky jsou jeho údaje pokládány za nespolehlivé. Je nutno také připomenout, že svou Novou kroniku českou psal v latině a teprve později ji sám přeložil do češtiny. Oba texty se však prý podstatně liší!

            I tak lze považovat  údaje o přenesení království z Moravy do Čech v Přibíkově kronice za důkaz,  že tato tradice byla i ve státě Lucemburků stále živá a pro státnické záměry císaře Karla použitelná.

Literatura:

Bílý