Císař a král Zikmund Lucemburský – netradičně a objektivně

Úvodem

V historii Zemí koruny české, Evropy i světa nenajdeme příliš mnoho příkladů, kdy by otec a syn, jako významné osobnosti své doby i dějin, byly svými současníky i mnohageneračními následníky hodnoceny tak diametrálně odlišně jako římský císař a český král Karel IV. Lucemburský a jeho druhorozený syn, římský císař a rovněž i český král Zikmund Lucemburský. Zatímco prvně jmenovaný je hodnocen drtivou většinou odborné i laické veřejnosti výrazně a zdůvodněně kladně, pak druhý, především v našem vlastním národním prostředí, převážně negativně.

Je to s podivem tím spíš, že oba byli inteligentní a vzdělané osobnosti, zkušení a obratní politici a panovníci, kteří se do svěřených oblastí snažili zanášet řád a pořádek. Každý z nich však působil v jiném společenském a politickém prostředí, s jinými vnějšími a vnitřními vlivy. V důsledku toho byly i vnější a vnitřní dopady jejich činnosti zákonitě odlišné a ani z historicky vzatého dnešního hlediska je nelze objektivně posuzovat jinak než s přihlédnutím právě k tehdejším podmínkám.

O Karlovi IV. toho bylo napsáno mnoho stejně jako o Zikmundovi. Jenže právě Zikmund si v našem prostředí „vykoledoval“ generačně předávaná a násobená záporná hodnocení, nabývající na záměrně zkreslované intenzitě zejména od doby národního obrození přes masarykovsko-jiráskovské ideologické vlivy až po naprosto demagogická historická hodnocení komunistů. I když se to dnes začíná pozvolna měnit, přesto u široké veřejnosti je stále onou jiráskovskou „šelmou a liškou ryšavou“, nezasluhující si sebemenšího ohledu a úcty. Zkusme se však na něho podívat objektivněji, a to jako na panovníka–politika a na panovníka-vojáka.

1. Císař a král Zikmund jako politik a diplomat

Zikmund se narodil před 645 lety, 14. (15.?) února 1368 v Norimberku, jako druhorozený syn římského císaře a českého krále Karla IV. Jeho matkou byla 4. Karlova žena, Alžběta Pomořanská. Pro císaře však byl až druhorozeným, takže všemi výhodami, plynoucími z tzv. primogenitury, byl obdařen jeho starší bratr Václav (* 16. 2. 1361–+16. 8. 1419), jehož matkou byla 3. Karlova žena Anna Svidnická. To on měl zdědit říšský i český trůn. Na tyto posty byl cílevědomě připravován, přestože k tomu neměl příliš výrazné osobnostní předpoklady.

Přesto ani Zikmund neměl obejít s prázdnou a císařský otec pro něho chystal trůn uherský a polský. Za tím účelem se roku 1385 oženil s princeznou Marií Uherskou, ale Poláci ho nechtěli a upřednostnili nároky Mariiny mladší sestry Jadwigy, která si vzala litevského velkoknížete Vladislava Jagellonského a tím se stala polskou královnou ona. Zikmundovi tedy zůstaly Uhry, svatoštěpánskou korunu získal 13. 3. 1387, a od mlada se musel potýkat se zvůlí uherských magnátů, a to v době narůstajícího nebezpečí tureckého vpádu. To ho zřejmě zocelilo tak, že se postupně dokázal vyrovnat s obojím a získat si v Uhrách potřebnou autoritu. Měl k tomu potřebnou vůli, píli a cílevědomost, která jeho bratrovi Václavovi nebyla dána v potřebné míře. Daleko povahově bližší mu byl jeho bratranec, moravský markrabí Jošt Lucemburský a snad proto se spolu později mnohokrát politicky střetli o moc.

Vnímavému Zikmundovi neušlo, že krize římsko-katolické církve by se dala využít k tomu, aby  posílil světský politický vliv mezi klérem a částečně tak zmírnil důsledky císařem kdysi dávno prohraného boje s papežem o investituru kněží. Vnějším projevem této krize bylo tzv. papežské schisma, kdy jednotlivé církevní i světské politické frakce odděleně uznávaly hned tři papeže. Římského, avignonského a od roku 1409 i pisánského.

Výrazněji do toho dění však mohl vstoupit až po své volbě římským králem, na stolec uvolněný jeho bratrem Václavem. První kolo boje o římský trůn v roce 1410 prohrál ve střetu s bratrancem Joštem. Ten však počátkem roku 1411 náhle v Brně zemřel, volba se musela opakovat a v té už s Václavovou podporou uspěl.

Jako římský král ihned začal ovlivňovat poměry v říši i v církvi a roku 1414 svolal do Kostnice církevní koncil, jehož hlavním úkolem bylo ukončit papežské schisma. Zúčastněné strany se však nedokázaly domluvit, a tak po roce jednání bylo třeba najít nějaký zástupný problém, odlehčující danou situaci. Tím se stalo pozvání českého církevního reformátora Jana Husa, aby zde před církevní elitou buď obhájil, nebo odvolal své učení. To ostatně vyrostlo na církevních nešvarech způsobených i schismatem, které Hus zdola kritizoval a Zikmund se to pokoušel řešit zásahem shora.

Římskému králi bylo jasné také, že ty nešvary církev oslabují a pak to vyvolává odpor proti církvi v podobě vlivu kazatelů, jako byl Angličan Wiklef nebo Čech Hus. Tomu dal Zikmund k dispozici ochranný glejt, ale v průběhu procesu si musel ujasnit, zda jeho důsledným naplněním vlastně nezmaří hlavní účel koncilu, dopřávajícího si tuto oddechovou přestávku. Hlavní slovo v procesu s Husem měli preláti a ti ho také shledali kacířem a odsoudili k smrti na hranici 6. 7. 1415. Zikmund nezasáhl proto, že by tím mohl hlavní cíl koncilu ohrozit, což dodnes mnozí nedokážou nebo nechtějí pochopit. Hus byl tedy jako oběť položen na oltář vyšších, vpravdě evropských politických zájmů. Roku 1418 koncil skončil se Zikmundem očekávaným a též prosazeným výsledkem. Schisma skončilo a jediným papežem se stal Otto Colonna jako Martin V. Římský král tím posílil nejen svou kontinentální politickou autoritu, ale i autoritu Uherského království.

Česká šlechta tento proces sledovala s obavami, protože jí i bohatému měšťanstvu vyhovoval slabý panovník, jakým byl Václav. Ten však neměl mužského potomka a trůn by tedy zdědil nechtěný Zikmund. Proto začala masová hecovačka obyvatelstva, zvláště pak nevzdělaných poddaných, Hus byl vyhlašován za mučedníka, čímž i byl, když za svou pravdu obětoval život, a vina byla pochopitelně hozena na hlavu církvi i samotnému Zikmundovi. Do Čech to vneslo nepokoje, které se vymkly iniciátorům z rukou tak, že z toho krále Václava IV. ranila mrtvice a 16. 8. 1419 zemřel. Tím se otevřely brány nezvládnutelné anarchii, čehož část šlechty i měšťanstva využila k politickému a hospodářskému vlastnímu prospěchu.

Zikmund tedy zdědil rozvrácené království, s výjimkou Moravy a Slezska, a v roce 1420 se s velkým vojskem přišel přihlásit ke svému dědictví. Tím, že ovládl část země i část Prahy, mu umožnilo, aby se nechal 28. 7. 1420 korunovat českým králem. Uznala ho jak domácí katolická šlechta, které však zůstalo málo, ale také Morava a Slezsko. Čáslavký sněm roku 1421 ho však sesadil. Husitští radikálové jako Želivský žádného krále nechtěli a umírnění kališníci se začali ohlížet po jiném panovníkovi. Mezi horké kandidáty patřil určitou dobu polský princ Zikmund Korybutovič.

Ve 2.polovině 20. let 15. století neměl Zikmund Lucemburský problémy jen s Čechy. Díky úspěchům husitských vojsk se k jeho odpůrcům přidala i část moravské a slezské šlechty. Proti jeho autoritě opětně zvedla hlavu i část uherských magnátů a některá říšská knížata. Zikmund tedy obratně využil faktu, že problémy mají i Turci, zejména s Peršany, a uzavřel s nimi roku 1429 tříleté příměří. Ve stejné době již běžela i předběžná jednání z částí umírněných kališníků. Zikmund se snažil především o diplomatické řešení problémů v říši i ve svých zemích, k čemuž měl přispět i církevní koncil konaný od roku 1431 v Basileji. Teprve až v roce 1433 se Zikmund nechal v Římě 31. 5. korunovat papežem Evženem IV. na císaře. Ve stejném roce byla v Basileji přijata tzv. kompaktáta, která umožňovala v Českém království přijímání pod obojí. V roce 1436 byla kompaktáta vyhlášena v Jihlavě a Zikmund byl uznán za českého krále.

Neměl však mužského potomka, takže bylo nutné vyřešit problém nástupnictví. Se svou 2. ženou, panovačnou Barborou Celskou, měl dceru Alžbětu, provdanou za vévodu Albrechta II. Habsburského, ale ani tento pár v posledním roce Zikmundova života, roku 1437, neměl mužského potomka. Přesto v této linii měla česká královská dynastie pokračovat.

2. Císař a král Zikmund Lucemburský jako vojevůdce

V době Zikmundova života, tedy na přelomu 14. a 15. století už, až na vyjímky nebývalo zvykem, aby panovník vedl svá vojska do bitev v jejich první linii. Touto výjimkou nebyl ani Zikmund. Své vojenské povinnosti si plnil tím, že z pozice svrchovaného stratéga určil protivníka, sesbíral armádu z družin svých leníků, nebo najal žoldnéřskou (většinou šlo o kombinaci obou způsobů), vyhlásil válku nebo tažení, stanovil její cíl, a pokud se tažení osobně zúčastnil, tak jako divák, odněkud z povzdálí. Vlastní operačně-taktické velení přenechával svým najatým vojevůdcům a ti pak uplatňovali své osobní zkušenosti a způsoby velení. Většinu svých významných bitev a tažení Zikmund prohrál, ale nikdy ne tak, aby to mělo pro jeho panovnickou moc fatální důsledky. Osobně se však zúčastňoval celé řady tažení. Přes nesporné vojenské zkušenosti však nedokázal napravovat pochybení svých vojevůdců tak, aby zvrátil průběh bitvy nebo tažení ve svůj prospěch.

V roce 1392 se zúčastnil svého prvního tažení proti Turkům, v roce 1394 dobyl Dalmacii a provedl tažení do Moldavska. Roku 1395 vpadl do Valašska a 28. 9. 1396 prohrál bitvu s Turky u Nikopole. Od výraznějších důsledků této porážky ho zachránil fakt, že sultán Bajezid I. musel obrátit svou pozornost k východu své říše, která byla napadena asijskými hordami vládce Timura Lenka Tamerlána. Ten roku 1402 nad Turky zvítězil ve velké bitvě u Ankary a díku tomu si Evropa na čas oddychla. V roce 1408 ještě Zikmund vpadl do Bosny a v témže roce založil Dračí rytířský řád. Jedním z jeho nositelů se stal i známý český kališnický oportunista, pan Čeněk z Vartenberka.

Král Zikmund byl přítomen i porážce svých vojsk 14. 7. 1420 od husitů na Vítkově hoře a na Špitálském poli. Jeho polní velitel Pipo Spano z Ozory zatím neměl zkušenosti s husitským válčením s pomocí početné pěchoty a válečných vozů, a tak hnal masy své rytiřské a uherské jízdy proti vozové hradbě na Špitálském poli a proti lehkému polnímu opevnění na Vítkově hoře. Při tom 1. protihusitská křížová výprava měla pěchoty dost, ale neuměla ji takticky využít. Obdobně to dopadlo i na podzim 1420 pod Vyšehradem. Byl i na 2. křížové výpravě a svědkem porážek svých vojsk roku 1421 u Kutné hory a v roce 1422 pak u Kolína, Čáslavi a Německého Brodu. Následných, stejně neúspěšných bitev a tažení, vedených vojsky svých říšských spojenců se už osobně neúčastnil a věnoval se politickým formám řešení problémů a financování vojenských operací. 

Války s husity ukončila v podstatě až bitva u Lipan 30. 5. 1434, a to střetem radikálů s koalicí umírněných kališníků a katolické panské jednoty. Díky vítězství koalice mohl nakonec Zikmund reálně pomýšlet na faktické převzetí trůnu, i když drobný odpor přeživších radikálů trval.

Tou dobou se už u něj zřejmě silně projevovalo onemocnění rakovinou a v 2. polovině roku se rozhodl odjet zemřít do Uher, které mu i přes mnohá příkoří přirostly k srdci víc než milované České království jeho velikého otce. Dne 9. prosince 1437 podlehl Zikmund Lucemburský své nemoci v moravském Znojmě. Pochován je na bývalém území Uher ve Velkém Varadíně, dnes Oradea v Rumunsku.

Závěrem

Císař a král Zikmund Lucemburský je u nás tradičně spojován s husitstvím jako jeho úhlavní nepřítel. A tím i nepřítel všeho dodnes národního, mnohem výrazněji však v Čechách než na Moravě a ve Slezsku. Když se ještě dnes někdo prohlásí za obdivovatele a fandu husitství, tak se tím současně prohlašuje i jako odpůrce Zikmunda a jeho historického významu. Zřejmě to měl na mysli při návštěvě Tábora v prosinci roku 1918 president T. G. Masaryk, když prohlásil: „Tábor je náš program a tomu programu zůstaneme věrni.“ Ani zdaleka však tím nemínil, že by v Praze na Václaváku nebo v Brně na Svoboďáku byly nachystány obří kádě, do nichž by stejně programově zaměření házeli své peníze a cennosti...

Příslovečnou korunu, nemající s tou královskou pranic společného, pak Zikmundovu hodnocení nasadil známý komunistický mystifikátor, historický falzifikátor a někdejší ministr školství a kultury, akademik Zdeněk Nejedlý:  „Komunismus Jana Žižky je nám bližší než fašismus císaře Zikmunda.“

Tato historická fakta ignorující nehoráznost žádné další komentáře nepotřebuje. Spokojme se tedy s tím, že jsme si jako monarchisté touto cestou připoměli výročí jednoho z našich i evropských významných panovníků a zvažme, jak ještě bychom mohli připomenout sobě i ostatním 31. května 580. výročí jeho římské císařské korunovace.

Použitá literatura:

Čornej P.: „Panovníci Svaté říše římské.“ Práh 1994, ss.43–45;

Čornej P.: „Panovníci českých zemí.“ Fragment Praha  1992, ss. 34–36;

Kačer J., Čornej P.: „Hrdinové, nebo banditi?“ Tajemství české minulosti. 8. 2. 2013, ss. 32–36;

Šubert L. : „Vývoj vojenství do roku 1914.“  Skripta. Vyškov 1993. ss. 83–87;

Internet , heslo „Zikmund Lucemburský.“ Wikipedie.

Zpracoval:

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů, o. s., Brno