KULOVÝ BLESK HISTORICKÉHO STĚHOVÁNÍ NÁRODŮ V EVROPĚ

Kulový blesk je nekontrolovatelný a dodnes neprozkoumaný fyzikální atmosférický jev s naprosto nepředvídatelnými projevy, účinky a důsledky.

Většina starších Čechů, Moravanů a Slezanů zřejmě zná českou komedii z roku 1978, nazvanou příznačně KULOVÝ BLESK. Scénáristé L. Smoljak a Z. Svěrák v režii Z. Podskalského a L. Smoljaka předložili veřejnosti nadsázku problému z dvanáctinásobné směny bytů, pod operačním velením Mistra Rudolfa Hrušínského. Přestože šlo o cílenou akci, zákonitě vyvolala řadu problémů, které ani náhodný divák nevnímal zdaleka tak dramaticky jako přímí účastníci.

Stěhování národů, postupně ovlivnivší Evropu na sklonku předkřesťanského letopočtu a několik století po zahájení letopočtu křesťanského, nebylo aktem nikterak předem cíleným, ale živelným. Přesto mělo svou logiku v příčinách, průbězích a důsledcích. Aniž by si to většina z nás přála či průběžně uvědomovala, tak k obdobným společenským jevům s dobově danou intenzitou docházelo následně stále, což platí dodnes. A co to tehdy obnášelo?

1. Starověké přesuny tzv. mořských národů do Egypta, výboje perské, řecké, makedonské, keltské a germánské

Na sklonku 3. tisíciletí před Kristem slabá egyptská tzv. Střední říše (bráno časově, nikoli geograficky), nebyla schopna čelit imigračnímu tlaku směsice kmenů, převážně z dnešního Blízkého východu, souhrnně nazývaných Hyksósové. Ti postupně ovládli celý Dolní Egypt, tedy zhruba polovinu území podél Nilu od poloviny vzdálenosti mezi dnešní sudánskou hranicí a nilskou deltou, směrem k severu. Horní Egypt se jim ovládnout nepodařilo a zdejší 17. přechodná dynastie se stala základem egyptského odporu vůči vetřelcům, působícím téměř 500 let. Hyksosové se zčásti asymilovali, ale nikdy se plně nesžili s místním duchovním panteonem pohanských bohů. Nakonec byli vyhnáni počínající 18. dynastií Nové říše, která je vyhnala a znovu sjednotila Egypt k jeho největší historické slávě. Během 1. tisíciletí před Kristem zažil Egypt nadvládu perskou i makedonskou s tím, že dokázal migranty pohltit především svým duchovním kulturnem a civilizací, dokud mu po roce 32 př. Kr. římský císař Octavianus Augustus nevnutil svou nadvládu plně mocenskou. A to nešlo realizovat formou prostého komunikačního přenosu vůle vzdáleného Říma, ale formou transmise přes místní kolonizační usedlíky, plně už i existenčně-politicky závislé na Římu.

Kdyby v období let 490 až 334. př. Kr. Řekové nezačali vojensky vzdorovat perské expanzi, pak by zajisté nevytvořili ekonomicko-politicko-vojenský základ k tažením Alexandra Velikého za pouhých deset let od roku 333 po 323 před Kristem, jehož nesporně dále hmatatelným důsledkem bylo, že jak Persie, tak místní blízko a středo-východní kmeny ztratily na staletí mocenskou způsobilost, jakkoli ovládnout třeba jen jihovýchodní Evropu...

Nesporným mocenským vrcholem evropského i světového starověku byl Řím. Na své následné problémy si nevědomky začal střádat indicie ke svému zániku po zhruba dvousetleté nadvládě Etrusků, a králi Tarquiniovi Superbovi, během jehož vlády přišel do Itálie Pythágoras. Římská republika se tedy začala psát rokem 509 a trvala v podstatě půl tisíciletí nepřetržitých bojů o svou interní existenci i vnější rozvoj. Nejtěžší existenční zkoušce byl Římská republika vystavena v letech 218 až 202 před Kristem, a to 2. válkou se severoafrickým, punským Kartágem a jeho vojevůdcem Hanibalem. Kartágo bylo rovněž oligarchickou republikou o jejímž osudu rozhodovala zvolená rada, neschopná se jako předtím Řím dohodnout se na strategických prioritách. Takže místo toho, aby vojensky vítězícímu Hanibalovi poslala posily ke konečnému útoku na město Řím, nechala ho na holičkách a porážkou u Zamy roku 202 př. n. l. si zadělala na celkovou porážku v roce 146. př. n. l. Kartaginci nejen nedokázali využít průběžných Hanibalových vojenských vítězství a posílit je, a ani toho, aby okamžitě kolonizovali dobytá území. Přesně to však udělal po bitvě u Zamy Říman Scipio Africanus a římský senát, takže se rozsáhlá území v severní Africe stala římskou kolonií. I dnes v Tunisku i Libyi můžeme vidět rozsáhlé antické římské památky, než je zničí barbarští vyznavači „Islámského státu“...

Nová vlna expanze do civilizovaných center starověké Evropy přechází v interní civilizační rozklad Římské říše. Římská říše se během následných tří staletí systematicky střetávala s tlakem Germánů. Keltové v Galii (dnešní Francii) a severně od Pádu již byli pacifikačně romanizováni a stejně tak i přední voje Germánů. Nicméně právě oni jakožto římští občané nelatinského původu svým laxním postojem k římské vlasti vytvářeli podmínky k tomu, aby se poměr kvantity nepůvodních Římanů měnil v jejich prospěch. Tím se oslaboval nejen ryze římský ekonomicko-sociální a politický systém, ale i původně „nepřemožitelné“ římské legie, přilivem neřímsky římských občanů přestávaly být římskými, tedy operačně-takticky způsobilými čelit především germánskému vojenskému tlaku ze severozápadu. Za zlom lze považovat „zradu“ Germána Arminia, když v roce 9 po Kristu v Teutoburském lese Římany zradil a vydal tři legie konzula Varra naprostému zničení. I když to bylo v krátku částečně odčiněno, tak si Římané z tohoto nevzali poučení, že nikdy není možné ani výhledově věřit jakýmkoli vnějším, ideově a civilizačně odlišným imigrantům.

Rokem 325 po tzv. Nikajském koncilu, iniciovaném císařem Konstantinem I. Velikým, vstupuje trvale do hry o evropský duchovní a civilizační charakter křesťanství. Od tohoto okamžiku všechny následné vojenské vpády i imigrační průniky do křesťanského ideově-mocenského prostoru nabývají nový významový charakter. V prvních staletích 4. až 6. nového tisíciletí jsou to především Germáni.

Germáni byli pohani, vyznávající kmenově vzájemně nezávisle celý panteon pohanských božstev, byť třeba na čele s nejvyšším Votanem-Odinem.

Ostrogoti na Východě a Vizigoti na Západě vlastně přispěli k tomu, aby se Říše Římská v lednu 395 rozdělila na Západořímskou říši se sídlem v Ravenně a Východořímskou říši se sídlem v Konstantinopoli. Cestu k tomu jim otevřela vládní opatření typu zisku politické postkolonizační autonomie v Thrákii (dnešní Bulharsko) v roce 382.

2. Stěhování národů v raném středověku od 6. po 10. stol.

V 5. století přicházejí na naše území, spolu s dalšími pobočnýmni germánskými vlnami i Slované. A to obdobně z oblastí severovýchodně od ohbí Visly a východně od ohybu Karpat. Dodnes nelze jednoznačně stanovit hlavní příčiny tohoto masivního migračního hnutí. Za nejpravděpodobnější hybné faktory lze stanovit zhruba tři:

ad 1. Přemnožení se daného etnika v daném původním prostoru;

ad 2. Přírodní zvraty, dané obdobovými suchopáry, nebo naopak nadměrnými záplavami;

ad 3. Vliv silnějších vnějších tlaků – vpádem postupně Hunů, Avarů a konečně, koncem 9. stol. Maďarů.

Dnes lze vzhledem k předpokládanému konci naší Velké Moravy brát v úvahu souhrn všech těchto uvedených vlivů.

Mezi 3. stol. př. Kristem, nejméně po 6. stol. po Kristu, byly u nás na Moravě, ale i v sousedních Čechách a na Slovensku evidentně dominující germánské kmeny a rody, postupně Slovany vytlačené. Nicméně zpětná germánská kolonizace ve stoletích následujících činí ze zdejších Slovanů mostní národnostní konstrukci mezi východem a západem Evropy. Národnostně tím mám na mysli především Moravany, Slezany, Čechy a Slováky.

Odlišnost od dneška je v tom, že především Germáni byli vystavováni při příchodu na nová území novému ideologickému tlaku, tedy křesťanství. Pokud se podřídili, usnadnili si proces asimilace s daným prostředím. Jinak byli bez milosti jako Sasové vlivem Franků koncem 8. století bez milosti vybíjeni po tisících. A to nebyli migranti, ale starousedlíci, lpící na civilizačně překonaném pohanském ideovém systému.

Maďaři jsou sice považováni za nekřesťanský faktor zániku Velké Moravy jakožto určitá migrační vlna, ale nakonec museli stejně ještě během 10. století přijmout pravidla daného evropského systému, platícího i pro střední Evropu, tedy křesťanství. Severoevropští Germáni, postupující mnoha proudy a na široké frontě do už christianizované a Římem značně civilizované Evropy, neměli jinou možnost, než se přizpůsobit. Udělali to a tím nejen civilizačně, ale i křesťansky ideově a kulturně, následně se Slovany přispěli k současné Evropě.

Od 8. do konce 15. století se na jihu dnešního Španělska utvořil v Evropě islámský stát. Nelze mu upřít nesporný kulturní vliv na tuto oblast. Nicméně zůstal naprosto geopoliticky a přirozeně nesourodým v rámci daného kontinentu a proto byl roku 1492 konečně kastilsko-aragonskou koalicí zlikvidován.

Závěrem

Co k tomu všemu může běžný občan říct? Cokoliv. Je-li rozumný, pak si může v daných souvislostech pouze přát, aby si politické špičky všech států EU dokázaly uvědomit všechny souvisejí objektivnosti. Pokud jim nestačí běžně předkládané souvislosti, aby byly schopni pochopit, co jim předkládá profesionální historik typu pana Vlastimila Vondrušky v článku v MF Dnes „Prohráli jsme a poneseme následky“, kdy jasně poukazuje, co rozložilo starověkou Říši římskou – tedy zobčanštělí migranti jako předvoj, pak nájezdníci a následný rozklad vyspělé civilizace. No a kdyby to nestačilo, tak pan Václav Cílek, odborník na přírodní vědy dodává, že lidstvo si systematicky vytváří katastrofální výhledy, jež přednostně postihnou afroasijský pás tropů a a subtropů a pak bude nutné čelit mnohem masivnějším a více přijatelně zdůvodnitelným migračním vlnám.

Jsem křesťan a jsem tedy přikloněn tomu, poskytnout pomoc všem obětem přírodních a ekologických katastrof. Jako takový si však musím položit nezbytnou otázku, zda by mě a mé blízké přijal se stejnými „servilními vymoženostmi“, kterýkoli islámský stát bez podmínky, že se budu muset stát nějakým „mešiťákem“. Evidentně nikoli! Proto i mé křesťanství má své přirozené meze. Současná západní tolerance vůči běžencům nerespektuje úhrozu muslimských teroristů a nemíním tento trend podporovat. Jsem pro, aby stejnou měrou byli postiženi jak mohamedánští viníci, tak ti z politiků a ignorantských, občanských exhibicionistů, kteří jim k tomu svou přehnanou otevřeností poskytli v této zemi příležitost... Občanská práva? Ale jistěže! Jenže nejdřív domácí občané musí mít jištěno právo na bezpečnost a teprve pak různí nedůvěryhodní islámští přivandrovalci na důstojný život v prostředí, které nikterak nemíní civilizačně dotvářet... Ámen!

Zpracoval:

Dr.  Luděk Šubert

Sdružení monarchistů Brno