LISTOPAD – MĚSÍC, KTERÝ ŘÍMSKO-NĚMECKÝM ČI RAKOUSKÝM CÍSAŘŮM, ČESKÝM KRÁLŮM A MORAVSKÝM MARKRABATŮM PŘÍLIŠ NEPŘEJE

Není nutné být vyznavačem astrologie, aby bylo jasné, že pro některé panovníky našich korunních zemí je měsíc listopad fatálním obdobím. Bráno od nejstaršího, posuďte sami:

*Karel IV. Lucemburský (14. 5. 1316–29. 11. 1378) – nejprve moravský markrabě, později římsko-německý král, český král a římsko-německý císař. V linii po matce Elišce Přemyslovec se silným citovým i rozumovým poutem k tehdejším rodným korunním zemím, tedy Čechám, Moravě a Slezsku. Ochránce a budovatel, právem se honosící přízviskem Otec vlasti. Reálný politik, příležitostný leč úspěšný vojevůdce, horlivý stavebník, poctivě věřící katolík, vždy rozmnožitel koruny etc... Jen to osobní rodičovství se mu nějak nevydařilo.

Milovaný prvorozený syn a korunní dědic Václav (IV.) postupně ztrácel zájem o vládu v říši i v Českém království. Moravu zcela nechal napospas soupeřícím bratrancům Joštovi a Prokopovi. Svou slabou vládou pomohl vytvořit podmínky pro devastující husitskou rebelii. Jeho mladší, nevlastní bratr, uherský a římský král i pozdější císař a český král Zikmund Lucemburský sice zdědil po svém velkém otci panovnické schopnosti, ale postrádal lásku většiny Čechů a části Moravanů i Slezanů.

Karla zastihla sice smrt v tehdy úctyhodných 62 letech věku, ale v nejmíň vhodné době nedokončeného díla ukončení církevní krize papežského schizmatu, snah o ukončení války mezi Francií a Anglií, nazvané později Stoletá i nedotažených snah o pacifikaci částí Itálie. Pouze v jeho vlastních zemích se lidem dařilo dobře, což po jeho smrti postupně přecházelo v mnohostranný opak.

*František Josef I. Habsbursko-Lotrinský (18. 8. 1830–21. 11. 1916). Jeho osudovým číslem zřejmě byla „8“, jak patrno z data narození. V roce 1848 vláda přinutila k abdikaci jeho strýce Ferdinanda V. Dobrotivého, který si nedokázal poradit s revolucí jak v Rakousích, tak v Uhrách i našich korunních zemích. Císařská rodina se uchýlila pod ochranu mohutné olomoucké pevnosti, kde 18letý František Josef přijal císařskou korunu a formálně i českou královskou a moravskou markraběcí. Olomouc a Morava se tak na čas staly metropolí celé Habsburské říše, i když na uherskou korunu si musel rok počkat, než byla ukončena vzpoura Maďarů.

Ti, na rozdíl od našich korunních stavů, dokázali využít porážky Rakouska ve válce s Pruskem roku 1866 a roku 1867 si vynutit vyrovnání v podobě Rakouska-Uherska. Císař a král František Josef I. nebyl příliš úspěšným panovníkem, přestože panoval úctyhodných 68 let. Dostal se do vleku roku 1871 vzniklého Německého císařství, musel čelit trvalému uherskému i českému kverulantství, takže nakonec k jeho oficiální korunovaci českým králem nedošlo a moravská markraběcí a slezská vévodská korunovace nebyly ustaveny. I v rodině měl smůlu. Kdysi milovaná a vytrucovaná choť Sisi Bavorská se mu odcizila, jediný syn, korunní princ Rudolf, spáchal sebevraždu. Jeho nový nástupce, arcivévoda a synovec František Ferdinand ď Este nejprve uzavřel morganistický sňatek s hraběnkou Žofií Chotkovou a několik let na to si dovolil podlehnout sarajevskému atentátu, po mnoha letech rodinných názorových rozepří s císařským strýcem.

Stařičký panovník byl nucen srbské teroristy potrestat vyhlášením války jejich vlasti, tedy Srbsku, čehož využily evropské mocnosti k tomu, aby si obě jejich koalice, Trojspolek a Trojdohoda, rovněž vyhlásili válku. Stařičký monarcha se jejího konce nedožil a zemřel o dva roky dřív.

Byl nucen vést válku, kterou si nepřál, byl nucen „přišlápnout“ neoblíbené Čechy dalším vystupňováním své staleté habsburské tyranie tím, že jim povolil Národní divadlo, Národní muzeum, Národní výstavy a veletrhy, různé národní instituce i spolky, a podobně. Za tuto zjevnou „krvelačnost“ jeho odchodu v Praze a Čechách upřímně želela jen menšina obyvatel.

*Blahoslavený císař a král Karel I. Rakouský (17. 8. 1887–1. 4. 1922) nejprve smrtí strýce Františka Ferdinanda získal titul korunního prince a o dva roky později, smrtí prastrýce Františka Josefa I. a císařskou korunu a koruny královské. Získal i strategicky ne zrovna šťastně rozehranou válku s Ruskem a Itálií přímo, a s ostatními dohodovými státy formálně. Když se na přelomu října a listopadu 1918 v podstatě zhroutila hlavní, tedy západní fronta tak, že hrozila Německu a jeho spojencům totální porážka, připojilo se Rakousko-Uhersko k státům uzavřivším příměří, což mělo 11.11.1918 za důsledek Karlovu abdikaci a další nešťastné osudy pro něho osobně, i jeho rodinu.

Podrobnosti k těmto událostem si schováme do listopadu příštího roku 2016, kdy si připomeneme jak 100. výročí úmrtí Františka Josefa I., tak 100. výročí nástupu Karla I. na trůn.

Závěrem lze konstatovat, že měsíc listopad nebyl pro výše zmíněné panovníky měsícem šťastným. Nejenže zřejmě nechtěli odejít od rozdělané práce sami, ale v případě větší či menší připravenosti jejich nástupců, navázat na panování plynule, se konkrétní dopady odrážely v celé společnosti a dotýkali se všech poddaných, tedy i našich vlastních rodinných předků. Rok 1918 již lze považovat za příklad moderního globálního propojení historických událostí, kdy širší vnější vztahy měly rozhodující vliv na vývoj událostí domácích.

Uvědomme si tedy osudovost listopadu a alespoň touto formou si ony dávné události připomeňme a jejich hlavním aktérům věnujme tichou vzpomínku.

Dr. Luděk Šubert

Vojensko historický spolek c. k. monarchie