Pan Karel Starší ze Žerotína - kavalír vpravdě renesanční
31.01.2012 19:17Možná si mnohý ze čtenářů řekne: co autor míní oním vpravdě renesančním kavalírem? Kavalírem je tu míněn šlechtic, příslušník starého panského rodu, původem ze Slezska. Onou plnohodnotnou renesančností dané osobnosti mám na mysli především jeho vzdělanost, přestože žádný z vědních oborů, který studoval, nedotáhl ani k základnímu dobovému akademickému titulu bakaláře. Ovládal deset cizích jazyků, které hojně využíval ve své četné korespondenci s mnoha korunovanými hlavami i vzdělanci své doby. Vytvořil si zvláštní vyjadřovací styl, který z dochované části korespondence činí specifický literární artefakt. Již tímto uvedeným o sobě vyvrací z kořenů zažité a často už v minulém století cíleně do hlav vtloukané představy, že středověká, nebo ranně novověká šlechta byla jen houfem líných nevzdělanců, programově tyjících z práce poddaných.
Pan Karel se narodil roku 1564 do aristokratické rodiny, která se pyšnila tím, že po několik generací se nikdo nehlásil ke katolickému vyznání. Světlo světa spatřil ve východočeském Brandýse nad Orlicí, ale hlavní majetky rodu byly rozesety na mnoha místech Moravy i Slezska. Měl mladšího bratra Jana, rovněž aktivního zastánce Jednoty bratrské. K reformovaným se hlásili také další příbuzní, například radikální Ladislav Velen ze Žerotína. Byl čtyřikrát ženat, pokaždé se svými souvěrkyněmi. První dvě ženy pocházely z rodu Krajířů z Krajku, druhé dvě z rodu Valdštejnů. Při tom třetí choť, Kateřina Anna, byla sestrou samotného Albrechta z Valdštejna, jehož hvězda v té době teprve začínala jen matně probleskovat. Měl i několik dětí a vnuků, ale žádný z potomků se nedožil ani středního věku. Široký politický rozhled a hluboké zkušenosti získal na sice přerušované, nicméně celých deset let trvající kavalírské cestě po mnoha evropských zemích, od Itálie po Britské ostrovy.
Získané poznatky ho upevnily v hlubokém přesvědčení, že skutečný šlechtic musí zachovávat loayalitu k pomazanému panovníkovi, ať je tento jakýkoli, hlavně když je legitimní. Narodil se v závěru panování císaře a krále Maxmiliána II. (žil 1527-1576), sloužil císaři a králi Rudolfovi II. (1552-1612), jeho bratru Matyášovi (1557-1619), odmítl stavovského vzdorokrále Fridricha Falckého (1596-1632) a svůj život dožil jako kritický stoupenec Ferdinanda II. (1578-1637).
Vzdělání i zkušenosti se pak u něho promítly do dalšího novověkého rysu, že nic neviděl černo-bíle, ale v širších souvislostech, v čemž byl v mnohém nadčasovější, než mnozí jeho souputníci a tím i realističtější, než nejeden dnešní politik. Přes veškerou loayalitu k císaři a králi Rudolfovi II., jehož 400. výročí smrti si právě připomínáme, si jasně uvědomoval, že doba počátkem 17.století již potřebuje panovníka rázného, mnohem hlouběji se zajímajícího o vnější i vnitřní problémy svěřené monarchie. Proto podporoval dědičné nároky na císařský a královské trůny mladšího Rudolfova bratra, pozdějšího uherského i českého krále a císaře Matyáše.
Již v tehdejší době bylo zřejmé, že Rudolfa zajímají především Čechy, z jejichž středu svou říši formálně spravoval, a že české stavy toho plně využívají a zneužívají k prosazování svých zájmů i ve vztahu k Moravě. Zřejmě na zemském sněmu v Ivančicích proto na jejich adresu poznamenal, v roce 1608, onu již široce známou větu: " Nás opanovati a sobě podmaniti obmýšlejí, aby sami hlavou a my ocasem království zůstávali..." Na tento historický fakt velmi rádi současní pragocentristé zapomínají. Proto moravští stavové podporovali Matyáše i při jeho občasných konfliktech s bratrem Rudolfem a byli při něm, když si ho i Češi po Rudolfově smrti zvolili za krále.
Také v náboženských otázkách se Morava od Čech lišila v tom, že neuznávala tzv.Českou konfesi, tedy sjednocení tamních protestantů na základech německého luteránství, ale spíše se klonila k mnohem důslednějšímu švýcarskému kalvinismu. Zřejmě to bylo dáno i tím, že na Moravě měla katolická církev mnohem silnější pozice a hranice mezi ní a reformisty proto byla výraznější. A byl to zase moravský reformista Žerotín, který dostal právo stát u smrtelného lože katolického panovníka Matyáše, 20.3.1619. Tedy v době, kdy již téměř rok běželo povstání českých, rakouských a slezských stavů proti němu.
V souvislosti s fatální porážkou stavovského vojska na Bílé hoře 8.11.1620 se často mluvilo a dodnes mluví o tom, že jednou z příčin této porážky byl fakt, že Morava Čechy zradila a nepřipojila se k povstání od samého počátku. Uvedený problém je mnohem složitější. Ani sami Češi v květnu 1618 svou defenestrací nedemonstrovali svůj odpor vůči císaři a králi Matyášovi, jak se někdy účelově zjednodušeně lidem předkládá, ale proti jeho svévolným místodržícím. Morava k takovéto demonstraci neměla důvod a žila s panovníkem když ne v úplné shodě, tedy alespoň v rozumném příměří. Teprve po Matyášově smrti propukly i na Moravě vášně, burcované jiným Žerotínem, konkrétně Ladislavem Velenem. Karel Starší byl uvržen do domácího vězení a část osobního majetku mu stavové skonfiskovali. Zejména proto, že odmítl uznat za krále Fridricha Falckého a zůstal věrný Habsburkům.
Dne 18.ledna 1621 vyrazilo do Vídně poselstvo moravských stavů, holdovat vítěznému Ferdinandovi II. Mělo dva mluvčí, přes rozdílnost víry dobré a vzdělané přátele - katolíka a olomouckého biskupa Františka, kardinála z Dietrichsteina a reformistu Karla, barona ze Žerotína. Výsledkem této mise bylo, což se ovšem jiráskovsky účelově zamlčuje, že císař sice potrestal Moravu řadou konfiskací, ale na rozdíl od 27 Čechů nikdo nepřišel o hrdlo na popravišti. Nad Žerotínem držel ochrannou ruku nejen sám císař, ale už zmíněný kardinál Dietrichstein, přítel z mládí a konvertovaný protestant Karel, kníže z Lichtensteina a také k vrcholu moci se ženoucí, bývalý švagr Albrecht z Valdštejna. A paradoxně právě díky tomu, nemusel opustit ihned vlast ani poslední biskup Jednoty bratrské, sám Jan Ámos Komenský. Žerotín byl zase jeho ochráncem a umožnil mu na svém panství v Brandýse nad Orlicí několikaletý pobyt a tvorbu. Právě zde vzniklo jedno z Komenského stěžejních děl Labyrint světa a ráj srdce.
Když bylo roku 1628 vyhlášeno i pro Moravu Obnovené zřízení zemské, tak teprve pak odchází s Komenským do dobrovolného exilu ve slezské Vratislavi i Žerotín. Nemusel odejít. Císař mu to dokonce téměř zakázal, ale i tak to bylo "fešácké "vyhnanství. Setrval v něm do roku 1633, ale během toho se mohl nejen volně kdykoli pohybovat například po Praze, nebo Karlových Varech, kde si podobně jako Valdštejn léčil dnu, ale dokonce vozit do válkou zbídačené a nepřátelské Vratislavi kolony vozů s potravinami ze svých panství. Takže opět není nic tak jednoznačné, jak se účelově zjednodušeně líčí.
Díky postupující nemoci se Žerotín vrátil na Moravu, konkrétně do Přerova a zde 9.října 1636 zemřel. Pohřben byl ve svém rodišti v Brandýse nad Orlicí a roku 1842 převezen do rodové hrobky Žerotínů v Bludově u Šumperka, kde odpočívá dodnes.
Složitá postava našich dějin stále přitahuje pozornost historiků, ale i různých méně seriozních badatelů. Například numerologům nedává spát, zda se na jeho životních osudech nepodepsal zajímavý fakt, že žil 36 let v 16.století a stejně tolik i v 17.století. Dožil se vysokého věku 72 let, což zejména v letech útrap způsobených průběhem Třicetileté války nebylo zrovna příliš běžné. V obou nejvýznamnějších moravských městech, Brně a Olomouci, má svá náměstí. Na nádvoří brněnské Nové radnice je jeho busta a určitě se jeho jménem právem pyšní i další místa v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Zaslouží si to.
Kdyby pro nic jiného, tak právě pro ony atributy vpravdě renesančního kavalíra, povzneseného nad černo-bílé vnímání reality okolního světa....
Dr. Luděk Šubert
Sdružení monarchistů Brno
—————
