Strýc a prastrýc následníků trůnu - císař a král František Josef I.

Strýc a prastrýc následníků trůnu – císař a král František Josef I.

V září 2013 jsme se věnovali historicky předchozím potenciálním následníkům císaře a krále Františka Josefa I., tedy bratrovi Maxmiliánovi a synovi Rudolfovi. Nyní navážeme synovcem Františkem Ferdinandem a prasynovcem Karlem. Jen těžko lze vybrat pro zamyšlení se nad nimi ještě příhodnější termín, než listopad. Dne 11. 11. 1918 skončila tehdy tzv. Velká válka 1914–1918, ke které byla záminkou sarajevská vražda prvního z nich a pro druhého skončila krátká a strastiplná vláda císaře a krále, trvající na měsíc přesně pouhé dva roky.

1. Arcivévoda František Ferdinand ď Este (18. 12. 1863–28.6.1914) 

(150. výročí)

Otcem arcivévody Františka Ferdinanda byl mladší bratr císaře a krále Františka Josefa I., arcivévoda Karel Ludvík. Ten se po tragické smrti korunního prince Rudolfa v roce 1889 zřekl nástupnictví ve prospěch svého syna. Matkou nového následníka byla Marie Annunciata Neapolsko-Sicilská. V roce 1875 zdědil majetek i titul po strýci arcivévodovi Františku V., vévodovi z Modeny (ď Este), a tím i italský přídomek. V Čechách pak zámek a panství Chlumec u Třeboně. Roku 1887 přikoupil zámek a panství Konopiště u Benešova a začal z něho budovat své hlavní osobní sídlo. Tím se začal výrazněji profilovat jeho vztah k Čechům a potažmo všem Slovanům v monarchii.

V letech 1892 až 1893 podnikl loveckou výpravu kolem světa. Jeho lovecká vášeň byla až chorobná a počty jeho trofejí na Konopišti a dalších zámcích údajně dosahují několika desítek tisíc. Po předcích zdědil sklon k tuberkulóze a byl nucen se občas léčit  v Alpách, u Středozemního moře a v Egyptě. Přes tento handicap se s nesporným nadáním věnoval své hlavní profesi, tedy vojenství. Získal k tomu i patřičné vzdělání a rodový původ mu zajišťoval rychlý hodnostní a funkční postup, ovšem zcela odpovídající jeho schopnostem. Byl vysokým odborníkem nejen na problematiku pozemních vojsk, ale i válečného námořnictva. Takže kromě armádní generálské hodnosti měl i hodnost námořního admirála.

S růstem funkcí rostl i jeho přehled o reálné situaci v ozbrojených silách monarchie a souběžně se též zvyšovala míra jeho orientace ve vnitřních i zahraničně-politických záležitostech státu. V poslední dekádě 19. století se to začalo věcně projevovat na osobních nedorozuměních s konzervativním císařem, ale zatím to nepřesahovalo únosnou mez. Svou osobní opozici vůči strýci projevil i v soukromém životě. Stejně jako kdysi císařský strýc si vyvzdoroval sňatek s jinou ženou, než mu rodina určila. Tou měla původně být dcera arcivévody Fridricha Rakouského a arcivévodkyně Isabely Rakousko-Těšínské. Problém byl v tom, že se František Ferdinand místo do Isabeliny dcery, zamiloval do její dvorní dámy Žofie, rozené české hraběnky Chotkové. To však bylo rodinou vnímáno jako nerovné, tedy morganistické partnerství. Než mu byl sňatek povolen,

musel 28. 6. (!) 1900 složit tzv. renunciační přísahu, v níž se pro Žofii a své budoucí potomky zříká císařsko-královských titulů a nástupnictví. Teprve pak se mohl, za omezené účasti příbuzných, konat na zámku v Zákupech, dne 1. 7. 1900 jejich sňatek. Císař byl nucen se začít poohlížet po někom, kdo nastoupí po Františku Ferdinandovi.

Do 20. století vstupoval František Ferdinand se stále sílícím přesvědčením, že císařsko-královský strýc postupně se hromadící vnitřní i vnější problémy řešit buď nedokáže, nebo je řešit nechce, což vzájemné vztahy zhoršovalo. Za hlavní viníky vnitromonarchistických problémů považoval oprávněně Maďary, kteří soustavně stupňovali své autonomní požadavky. Ač měl sám sklony k autoritářství, tak plánoval zavedení všeobecného a rovného hlasovacího práva, což mělo souběžně posílit Slovany a oslabit Uhry. Prosazoval myšlenku federalizace monarchie, ve formě trialismu. Po nástupu na trůn měla první královská korunovace proběhnout v Praze, ale postupně se jeho vztah k Čechům ochlazoval, pro jejich husitské střečkování a posilovala se pozice katolických Chorvatů. V závěru života se klonil k monarchii na etnickém principu, s vůdčím vlivem etnika německého. Sjednocujícím prvkem měla být osobnost panovníka, podobně jako dnes ve Spojeném království, nebo v Belgii.

V roce 1908 se v hodnosti tříhvězdičkového generála (polního zbrojmistra), stal generálním inspektorem c. k. branné moci. Tím se řízení ozbrojených sil usložnilo, protože se začaly křížit kompetence GI s kompetencemi náčelníka Generálního štábu. Tím byl silně proněmecký a značně  konzervativní polní zbrojmistr, později polní maršál Conrad von Hötzendorf. Oba měli rozdílné názory na tempa a metody modernizace říšské branné moci a František Ferdinand se podobně jako před ním Rudolf netajil nechutí k Německu a jeho císaři Wilhelmovi II. Častými inspekcemi na posádkových a vyšších velitelstvích a na velkých manévrech dospěl k závěru, že c. k. armáda není dobře připravená na velký válečný střet, k jehož rozpoutání Německé císařství usilovně hledalo soustavnou záminku. R-U ani zdaleka nemělo s Německem srovnatelné globální ambice na úkor Británie a Francie. Jen na Balkáně se jeho zájmy křížily s ruskými.

Také červnové manévry roku 1914 v anektované Bosně a Hercegovině ho příliš neuspokojily, protože i na taktické úrovni jednotek a útvarů mohl být jen částečně spokojený. Sarajevský atentát 28. 6. 1914 uspokojil celou řadu jeho odpůrců. Císař se netajil obavami, co jeho následník udělá za reformy po své intronizaci. Hötzendorfovi zmizel z cesty mocný konkurent ve vlivu na armádu a její možné válečné využití. Němci si oddechli, že byli zbaveni až přiliš vlažného spojence, Maďarům odešel nechtěný abonent svatoštěpánské koruny a Srbové si mysleli, že se zbavili bůhvíjak vlivného představitele nepřátelské mocnosti. To ve svém souhrnu dodnes vede k pochybnostem, kdo skutečně vedl ruku srbského teroristy G. Principa. Sama srbská Černá ruka se na poslední chvíli snažila atentátníky odvolat z akce, ale zmatkování c. k. úřadů v samotném Sarajevu se jeví jako nanejvýš podivné...

2. Císař a král Karel I. Rakouský (17. 8. 1887–1. 4. 1922)

Otcem posledního z následníků císaře a krále Františka Josefa I. byl císařům synovec, arcivévoda Otto a matkou arcivévodkyně Marie Josefa, princezna Saská. Až do roku 1900 nikdo v dynastii neuvažoval o možnosti, že by se třináctiletý Karel mohl stát následníkem trůnu. Když však byli potomci Františka Ferdinanda vyloučeni z nástupnictví, tak se situace zásadně změnila, což se projevilo především na koncepci následné princovy výchovy. Zachován zůstal přísně katolický trend, ale rozšířeny byly jednotlivé výukové obory, jak civilní, tak vojenské. Mladý arcivévoda byl velmi inteligentní a nadaný student, zejména na jazyky. Od mládí uměl česky, za což vděčil hraběnce Mensdorffové. Jak by asi v této souvislosti argumentovali masarykovští omílači lží o cizáctví české a moravské pobělohorské šlechty? Od pěti let věku na něho měl pozitivní vliv biskup Marschall, který ho vedl k sociálnímu cítění a zřejmě i od sedmi let působící hrabě Wallis na něho měl kladný výchovný vliv.

Od mládí ho prokazatelně formovalo i české prostředí. K 1. 10. 1905 jako osmnáctiletý nastoupil aktivní vojenskou službu v Bílině. V roce 1906 nastoupil privátní studium na pražské Karlo-Ferdinandově universitě, zřejmě ve zkráceném oborovém studijním plánu. Bydlel při tom na Hradčanech. Roku 1908 nastoupil další turnus vojenské důstojnické služby u 7. pluku lotrinských dragounů v Brandýse nad Labem. Pravděpodobně již v roce 1910 rodina zinscenovala ve Františkových lázních setkání Karla s mladičkou princeznou Zitou Bourbonsko-Parmskou. Tentokrát se žádné rodinné drama nekonalo, oba v sobě našli zalíbení, a tak v červnu 1911 mohlo dojít k zasnoubení a 21. 10. 1911 k svatbě za přítomnosti samotného císaře. Toto datum bylo po jeho posmrtném blahořečení 3. 10. 2004 papežem Janem Pavlem II. vybráno církví za jemu věnovaný a námi, monarchisty, dnes aktivně akceptovaný církevní svátek.

Je přirozené a logické, že již v této době byl svěřen do výchovné péče svému strýci, arcivévodovi následníkovi Františkovi Ferdinandovi. Jen stěží lze pochybovat o tom, že by ho strýc ochudil o své názory a záměry politické i vojenské. Ty pak mohl krátce po strýcově smrti rozvinout již jako 1. následník nejdříve vojensky, a to častou účastí u bojových útvarů c. k. armády na právě se vytvářejících frontách 1.světové války. Avšak až po svém nástupu na trůn koncem listopadu 1916 je mohl začít plně uplatňovat. V souladu s názory zavražděného strýce okamžitě zbavil funkce Františkem Josefem I. na maršála povýšeného von Hötzendorfa a poslal ho jako velitele na italskou frontu. Osobně pak převzal do svých rukou funkci nejvyššího polního velitele, což vedlo k vyyší a jednodušší organizaci strategického velení. Zdokonalil polní logistické a zdravotní zabezpečení vojsk, tvrdě prosazoval humanizaci života vojáků na frontě i v zázemí. Zasazoval se o opatření omezující pirátské vedení ponorkové války proti neozbrojeným lodím, byl proti používání otravných plynů na bojištích i proti bombardování měst (tehdy nejen letouny a vzducholoděmi, ale především těžkým polním a námořním dělostřelectvem).

Také v oblasti politické si začínal počínat velmi rázně. V součinnosti se svými švagry, především pak princem Sixtem, se snažil o navázání separátních jednání o ukončení války, především s Francií. To se však prozradilo a tudíž zkrachovalo, protože jak spojenečtí Němci, tak nepřátelské státy Dohody se ještě počátkem roku 1917 domnívaly, že mohou strhnout vítězství na svou stranu. Vnitropoliticky pak vyhověl tlaku Maďarů a přes válečné útrapy národů monarchie se v Uhrách nechal i se Zitou korunovat na krále. Avšak i vůči Zemím Koruny české se zachoval vstřícně a omilostnil uvězněné domácí rebely, v čele s pozdějším premiérem Karlem Kramářem.

Přes veškerou snahu ukončit válečné běsnění i z toho plynoucí útrapy obyvatel monarchie, se mu to nemohlo podařit, protože do hry již plně vstoupily politické, ekonomické i vojenské mocenské mechanismy, na které nemohl mít vliv. Více válkou vyčerpané Ústřední mocnosti, především Německo, nakonec bylo v listopadu 1918 nuceno uzavřít příměří, rovnající se kapitulaci, přestože vojensky poraženo nebylo. To se přeneslo i do národnostně rozklížené Rakousko-Uherské monarchie a císař a král Karel I.Rakouský byl přinucen k abdikaci. Čeští, moravští a slovenští političtí předáci, silně ovlivnění masarykovsko-benešovsko-štefánikovskou politickou Mafií (tak se skutečně ta banda jmenovala), vyhlásili nezávislost korunních zemí 28. 10. 1918, za pomoci USA a Francie, legitimní král byl sesazen a musel odejít do exilu. Když se v letech 1920 a 1921 v Uhrách  pokoušel o restauraci trůnu, byl to právě královský regent Miklós Horthy, kdo mu v tom zabránil.

Exilem poznamenaný zbytek jeho krátkého života již nijak nemohl verifikovat praxí jeho zamýšlené reformační záměry. Nestihl tudíž ani pražskou korunovaci, která by prohloubila jeho legitimní nároky na český královský trůn, markraběcí stolec na Moravě a vévodský ve Slezsku. Odkázal nám však souhrn teoretických i praktických poznatků politických a též mravních zásad, jak má myslet a jednat skutečná křesťansky poctivě věřící hlava státu. Odkázal nám též své děti a vnoučata a až do roku 1989 stále aktivně společensky činnou svou milovanou choť, císařovnu a královnu Zitu.

Závěrem

Krátký a stručný exkurz do bohatého a plodného života tří potenciálních a jednoho skutečného nástupce císaře a krále Františka Josefa I.ukazuje, že téměř na všech úrovních blízkých příbuzenských vztahů, s vyjímkou děda a vnuka, nelze Habsbursko-Lotrinskou císařsko-královskou dynastii chápat jako černo-žluté masarykovsko-jiráskovsky dlouhodobě vylhávané klišé o zlodušnosti této dynastie. Nejen mimo ni, ale také uvnitř ní samotné žili a působili reálně uvažující jedinci. Tři z nich skončili přímou násilnou smrtí, čtvrtý sice smrtí přirozenou, ale v násilném exilu.Bratr, aby nepřekážel, odešel do zámoří, kde byl zavražděn. Syn, došel k poznání, že některé bariéry prorazit nelze a odešel dobrovolně. Synovec měl velké plány, které byly zmařeny rukou vraha. Prasynovec byl od rozdělaného díla vyhnán do exilu, který ho zahubil. Čtyři osudy zástupců tří generací, čtyři nedokončená díla a čtyři varianty jednoho pokud možno objektivního hodnocení každého z nich. To je smysl, proč byly tyto řádky napsány a proč budou i ústně předloženy zájemcům z řad našich součastníků.

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů Brno.